Zvláštní smutek citronového koláče

Aimee Benderová
Zvláštní smutek citronového koláče

“Many kids, it seemed, would find out that their parents were flawed, messed-up people later in life, and I didn't appreciate getting to know it all so strong and early.”

Rose Edelsteinová je devítiletá přemýšlivá holčička a jednoho dne při ochutnávání matčina citronového koláče v sobě objeví zvláštní schopnost - dokáže "ochutnat" citové rozpoložení ostatních skrze jídlo, které připravili.

Citronový koláč její matky chutná jako zoufalství a Rose je zděšená. Nejprve odmítá jíst, protože nechce v každém soustu cítit to, co cítí členové její rodiny - beznaděj, neuspokojené touhy, strach, vytržení z reality. Dozvídá se toho až příliš o niterním životě lidí kolem ní a neví, co si s nově nabytým darem počít.

Nejspíš se s ním musí prostě naučit žít.

Od začátku se mi líbilo, jakým stylem je kniha napsaná. Ačkoliv se první část knihy odehrává z pohledu devítileté dívenky, její myšlení je překvapivě (a přesto uvěřitelně) vyspělé a racionální a není těžké se s její nečekanou a těžkou situací ztotožnit. Autorka si pohrává se slovy, že téměř sami cítíte na jazyku hořkou pachuť bezmoci. Vztahy mezi lidmi a jejich povahy bravurně vykresluje skrze běžné situace každodenního života, jako je sledování televize s otcem nebo rodinná večeře. Rodina na první pohled fungující skrývá pod naleštěným povrchem mnoho tajemství, každý člen je uvnitř nějak rozbitý, i když o tom třeba ani sám neví.

Rose ochutnává jídlo a ví. Raději by nevěděla, protože nemá ponětí, jak s nejosobnějšími informacemi o blízkých lidech naložit.

Zhruba druhá polovina knihy, kdy už je Rose dospívající a dospělá, mi přišla maličko slabší, ale celý ten zdánlivě obyčejný svět ozvláštněný neobvyklými magickými schopnostmi postav mě zaujal, trochu rozesmutnil a donutil k uvažování.

Co kdybych mohla ochutnat emoce lidí kolem sebe, své rodiny? Co bych se o nich dozvěděla?

Některé věci je prostě lepší o druhých nevědět.

Fangirl

Rainbow Rowell
Fangirl

“Sometimes writing is running downhill, your fingers jerking behind you on the keyboard the way your legs do when they can’t quite keep up with gravity.”

Pokud milujete psaní, čtení a víte (nebo alespoň tušíte), jaké to je, když se vám z představy neznámých situací a setkávání se s novými lidmi úzkostí zvedá žaludek, v téhle knize se najdete.

Přesně taková je totiž hlavní hrdinka Cath, která právě nastoupila na univerzitu a ačkoliv si myslela, že bude bydlet a žít společně se svou dvojčecí sestrou Wren, opak je pravdou a musí se prvním rokem vysoké a všemi nástrahami nového života protloukat sama, protože Wren chce být nezávislá a se sestrou se "rozejde". K tomu je Cath neustále sužována obavami o psychicky nestálého tatínka, který zůstal po odchodu dcer na univerzitu doma sám a nezvládá to úplně nejlépe.

Cath se zuby nehty drží svého světa plného čtení, psaní fanfiction o své oblíbené fiktivní postavě Simonovi Snowovi, svých návyků a introvertního způsobu života, ten jí ale začnou narušovat noví lidé, s nimiž přichází do styku - drsná spolubydlící Reagan, její veselý kamarád Levi, sympatický spolužák Nick, který s Cath chodí na hodiny tvůrčího psaní... 

“I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
"Me, too. I'm sorry you ruined it by being so pathetic.”

Tahle knížka mi stylem vyprávění a všudypřítomným ironickým humorem připomínala nejen mého oblíbeného Johna Greena, ale také Meg Cabot, kterou jsem byla posedlá ve svých teen letech. Stejně jako knížky Johna Greena, ani tohle ale není procházka růžovou zahradou. Hlavní hrdinka se občas musí vypořádat s docela dramatickými událostmi a nepříjemnými situacemi, díky čemuž se Cath před našima očima mění a dospívá.

V podstatě celou dobu, co jsem to četla, jsem se usmívala a občas jsem se smála i nahlas. Ohromně příjemná a dobře napsaná knížka o přechodu z pohodlného středoškolského života u rodičů do světa téměř dospělých vysokoškoláků a o jedné úzkostlivé a nejisté náruživé spisovatelce, která má problémy se novému režimu přizpůsobit.

“Just … isn’t giving up allowed sometimes? Isn’t it okay to say, ‘This really hurts, so I’m going to stop trying’?”
“It sets a dangerous precedent.”
“For avoiding pain?”
“For avoiding life.”

Trochu jsem se bála, jak to celé dopadne, ale nebyla jsem zklamaná. Zavírala jsem knížku (obrazně řečeno, protože jsem ji četla na čtečce) s pocitem, že všechno je tak, jak to má být.

6. 11. 2013

Podzim 2013 je pro mě jedno velké zemětřesení.

V září jsem konečně odstátnicovala a říjnem začalo studium mé vysněné literární komparatistiky.

Pustila jsem se do shánění práce. Rozhodla jsem se, že chci jet příští rok na Erasmus do Anglie.

Rozešla jsem se s přítelem. Umřel nám kocourek.

Až jednou budu psát paměti, tenhle podzim vydá na hodně dlouhou kapitolu plnou strachu, smutku a stresu.
Občas mnou ale projede jiskra vzrušení a nadšení ze všeho toho, co mě čeká, ze všeho nového, co přijde.

To je to jediné, co mě teď drží nad vodou. Víra, že už brzy bude líp a vědomí, že jsem se rozhodla dobře.

Eleanor & Park

Rainbow Rowell
Eleanor & Park

Proč jsou i v dnešní době lidé přitahováni prostou lovestory dvou sotva odrostlých dětí, Romea a Julie?

Protože si všichni rádi připomínáme, jaké to bylo, když jsme byli mladí a poprvé zamilovaní, říká Eleanor hned zkraje a vystihuje tím také důvod, proč číst tuhle knihu. Protože je neskutečně krásné a trochu bolestné ponořit se zpátky do dob, kdy jsme objevovali svět prvních nesmělých doteků a neohrabaných polibků a mysleli si, že tohle je napořád, že tahle láska je tak silná, že nemůže skončit.

“It was the nicest thing she could imagine. It made her want to have his babies and give him both of her kidneys.”

Příběh dvou šestnáctiletých outsiderů Eleanor a Parka odehrávající se v Americe v 80. letech je vlastně jednoduchý. Zprvu nechápou, co se to děje a najednou nejsou schopni trávit čas jeden bez druhého.

Všechno je nové, všechno vyvolává rozpaky, motýlky v břiše a nervózní pocity. Přijdou první vyznání lásky i první rozmíšky.

Musí se potýkat s nepříznivými okolnostmi i vlastními pochybami.

Mohou všechno překonat? Může mladá láska vydržet?

Pasáže z pohledu obou hlavních protagonistů působí tak reálně a silně, že budete svou první lásku prožívat znova spolu s Eleanor a Parkem. Budete se usmívat i plakat a možná vás dokonce polechtají v břiše motýlci, o kterých jste si mysleli, že už jsou dávno pryč.

“Nothing before you counts," he said. "And I can't even imagine an after."

Když dozrávají ostružiny...

...znamená to, že léto končí. V noci je zima, stmívá se dřív a mírné sluníčko svítí měkce a nesměle.

Vůbec mi to nevadí, naopak. Léta už mám plné zuby a těším se na klidné večery s hrníčkem čaje a knížkou, zavrtaná v posteli a obložená kočkama. Dneska jsem uvařila zelňačku, zítra budu péct ostružinový koláč a ve sklepě nám kvasí švestky na slivovici.
Podzim je tu.

Zlodějka knih

Markus Zusak

Zlodějka knih

“A small fact:
You are going to die....does this worry you?”

Vůbec jsem nevěděla, co čeho jdu, když jsem tuhle knihu začínala číst. Myslela jsem si, "aha, další srdceryvný příběh z druhé světové války, to tady dlouho nebylo".
Jenže tenhle příběh je jiný.

Ze všeho nejdřív vás zarazí, že ho vypráví Smrt, která se snaží pochopit lidské počínání.
Odnáší miliony duší mrtvých těl, protože jeden muž se rozhodl, že ovládne svět.

Smrt si všímá všeho, zaníceně pozoruje uchvacující barvy oblohy i to, jakým způsobem lidé umírají. Všimne si také německé dívky Liesel, která objevuje kouzelnou moc slov a krade knížky.

“It’s a small story really, about, among other things:

* A girl
* Some words
* An accordionist
* Some fanatical Germans
* A Jewish fist fighter
* And quite a lot of thievery”

Nečte se to snadno, potřebujete klid, abyste vstřebali všechny dojmy Smrti a její občas překvapivý způsob vyprávění proložený množstvím vsuvek, poznámek a faktů. Smrt taky ráda spoileruje, takže vás už několikrát dopředu varuje, že to nedopadne dobře. Stejně jsem na ten konec nebyla připravená.

“She was saying goodbye and she didn't even know it.”

Bylo mi z toho smutno. Nějak nevím, co víc říct, protože to si musí každý přečíst, prožít společně s Liesel a Smrtí a sám se nad tím zamyslet.

Rozhodně bych ale jednou dala tuhle knížku přečíst svým dětem, už jen proto, že je důležité umět na věci nazírat z různých úhlů pohledu (a příběh vyprávěný z pohledu Smrti vás vážně donutí k zamyšlení).

The Selection a The Elite

Kiera Cass

The Selection, The Elite

Je to taková ta knižní záležitost, na kterou se až moc snadno hází špína.

Hlavní hrdinka se většinu času chová tak, že byste ji nejraději hodili do řezačky.
Vlastně skoro všechny postavy jednají naprosto nekonzistentně, jako by neměly žádnou osobnost, natož mozek.
Alternativní svět, který vlastně není tak dystopický, za jaký ho autorka vydává, nedává absolutně žádný smysl.
Příběh škobrtá přes velmi neuměle nastražené zápletky a každý vývojový zvrat je klišé jak Brno.
Autorka okázale ignoruje jakousi klasickou výstavbu příběhu s vyvrcholením děje - žádný vrchol nehledejte. Hlavní hrdinka se prostě plácá mezi dvěma mladými muži a nedokáže se rozhodnout, kterému z nich by měla dát přednost. Oni si to nechávají líbit a trpělivě čekají, až se rozhodne. To je všechno.

Mohla bych pokračovat dál a dál a cupovat tuhle zatím nedokončenou trilogii na kousíčky, ale raději se zaměřím na důvod, proč jsem to vůbec (do)četla.

Jsem čtenář zvídavý a vážně jsem chtěla vědět, jak se to bude dál vyvíjet a jestli alespoň ve druhém díle autorka prokáže trochu invence (a že měla možností! Bohužel je všechny zazdila).
Princeznovské prostředí je pro mě jako magnet. Hlavní hrdinka usiluje v nějaké bizarní soutěži o post princezny a srdce sličného prince, celou dobu se pohybuje v zámeckém sídle a nosí nádherné šaty. Tomuhle já prostě nedokážu odolat, jakkoliv je ten příběh pitomý.
Je to jednoduše napsané a čte se to rychle. Za tři dny jsem měla oba díly přečtené.

Přečtu si i třetí díl už jen proto, abych měla tuhle trilogii kompletní. A protože bych vážně chtěla vědět, koho si nakonec hlavní hrdinka vybere. Nebo jestli ji třeba někdo nehodí do řezačky (vážně bych to ocenila).

31.5.2013

Mám za sebou perný měsíc. Byla jsem poslední týden tak vyšťavená ze všech událostí kolem zkoušek a odevzdávání bakalářky, že až teď mám trochu energie a chuti něco napsat.
Asi v souladu s mou náladou bylo i počasí dost strašné, na prvního máje poprchávalo a bylo zamračeno, ale měli jsme s Davidem naplánovaný piknik, tak jsme se nenechali rozhodit, přibalili flašku medoviny navrch a vyrazili do parku k přehradě piknikovat a chlastat.
Měla jsem v plánu začátkem května udělat zkoušku z literatury 19. století, která mi už dva roky visela v SISu nesplněná. Jenže pak nám přijel na víkend do Ostravy bratránek s přítelkyní, takže zkoušku jsem si odsunula na neurčito. Nicméně jsme se ségrou protáhly návštěvu Vítkovicema (kde jsem nikdy nebyla), kavárnou Daniel a ostravskou zoo (kde jsem byla asi dvakrát v životě). Velmi přínosné pro všechny zúčastněné.

Vítkovice

Stodolní jsme kvůli špatnému počasí odložili na léto a v sobotní večer vyrazili kalit s celou rodinkou na Májovou Plesnou, což je místní vesnická akce s ochutnáváním vína a folklorní hudbou a tancema a tak. Celé se to odehrávalo v tělocvičně vyzdobené břízkama a krepovými fáborky, styl.

Takhle kalíme na venkově

 Jinak probíhal květen ve znamení učení. Bakalářku jsem chtěla mít hotovou do začátku května, ale kvůli posunutému výzkumu to nějak nevyšlo a piplala jsem se s tím až do poslední chvíle.

Přepisování dotazníků

 Někdy v půlce měsíce jsem jela do Jičína, babička potřebovala pohlídat pejska. Celý víkend jsem se drtila literaturu 19. století na nejhorší zkoušku mého studia, dvakrát mi dopsal žlutý zvýrazňovač a chytala jsem z toho už docela solidní psychózu, do toho jsem den před zkouškou ještě psala test z jiného předmětu... samozřejmě všechny zkoušky jsem potřebovala dát napoprvé, potřebovala jsem kredity a muselo se to stihnout do 24. května. Zkouška z 19. století byl masakr, pořád ještě nechápu, jak jsem to mohla udělat.

Učím se 19. století u babičky

Babiččina pejsinka

 22.5. jsem dělala poslední zkoušku, fonetiku, udělala jsem ji na jedničku. Kontrola splněných povinností, přihlašování ke státnicím, další den už jsem vkládala do SISu i bakalářku. V pátek jsem ji běžela svázat, do poledne měla být odevzdaná na sekretariátě. Užila jsem si nervy ještě i s tiskem, vytiskly se mi blbě přílohy a já si toho všimla až když už byla práce svázaná, takže nový tisk, převázání, byla jsem z toho na švestku a odevzdáním práce se mi vůbec neulevilo, protože mi okamžitě začaly naskakovat v hlavě scénáře, jak mi vedoucí nebo oponent najdou někde nějakou zásadní chybu, které jsem si nevšimla kvůli dodělávání na poslední chvíli. Mám noční můry z posudků, které přijdou bůhvíkdy.

Hotovo!

 Poslední týden mám pohov. Odhodlávám se k učení na státnice, ale strašně se mi nechce, i když už bych měla začít. Navíc mám za týden dvoje přijímačky, na ty se taky musím připravovat... tak si chodím po muzeích, na procházky, na pivo, čtu spoustu beletrie, vyvářím si na koleji a nepřipouštím si, že státnice se blíží.
Asi to dopadne jako vždy, začnu se připravovat až ve chvíli, kdy mi bude hořet termín a nebude zbytí...

29.4.2013

Už strašně dlouho se chystám něco sepsat, ale podobně jako KlaPi mám dojem, že naprosto nic nestíhám, nejméně ze všeho psát na blog.

Za duben jsem stihla výlet do Drážďan s kamarádkou, nechat si utáhnout rovnátka, posnídat s holkama v Café Louvre, opít se s Haničkou a marilyn, dokončit teoretickou část bakalářky, znovu se opít na movie night s děvčaty u nás na koleji, navštívit majáles v Ústí nad Labem (a přespat na tamním nádraží) a spáchat výzkum k bakalářce. Leží mi teď doma 110 dotazníků, které čekají na přeťukání do počítače, abych následně mohla vše analyzovat, popsat a shrnout v praktické části bakalářky.

Už nikdy nechci nic podobného dělat, protože lidi jsou nespolehliví kokoti a nesnáším zařizování věcí. Nemohla bych být produkční. V pátek jsem pak musela vystoupit před dvěma třídami na pražském gymnáziu a vyplnit s nimi dotazníky, v pondělí to samé na gymnáziu v Ostravě. Puberťáci jsou bestie, takže jsem si opět potvrdila, že ani učit bych nechtěla (vyvstává tedy otázka, čím já se budu živit, až tu školu jednou dodělám, asi se budu muset zahrabat někam do sklepa s korekturama nebo překladama, protože rozhodně nechci komunikovat s lidma). Jediný poznatek, který zatím z výzkumu mám je ten, že sociolingvistické dotazníkové výzkumy by se neměly dělat mezi dospívající mládeží, protože mládež vám na to sere, odpovědi střílí od boku a naprostá většina dotazníků pak nemá žádnou výpovědní hodnotu.

Čekají mě tři zkoušky, na všechny už mám termíny, tak se teď jen modlím, abych je všechny zvládla na první pokus.

Dělají mi radost kvetoucí stromy a teplo, konečně to pravé počasí pro nezřízenou konzumaci zmrzliny :) poslední dobou si ji dávám fakt skoro každý den. Ale když má člověk na krku sepisování bakalářky a tři zkoušky (a v dohledu státnice), asi má na takové úlety nárok. Pořád si říkám, že teď už začíná ten frmol, to období, kdy přestanu společensky žít a budu jen zavřená doma s učením a bakalářkou... ale dochází mi, že frmol mám už od Vánoc, jenom si prostě vždycky na tu zábavu čas najdu. Jsem hrozně nedisciplinovaná, až teď, když už mi teče do bot, tak se začínám snažit, protože fakt nechci prodlužovat studium ještě do září, ale zároveň pořád vymýšlím, co dalšího bych ještě mohla podniknout, kam jít, ačkoliv si to pak často vůbec neužiju, protože myslím na tu hromadu práce, co mě doma čeká.

Takže tolik report z mého vytíženého života a já se jdu vrhnout zpátky na ty dotazníky! Nebo možná ještě jednu epizodu Doctor Who a jahodovou zmrzlinu a pak dotazníky...

5.4.2013

Připadá mi, že můj život se momentálně točí kolem bakalářky. Přes den rozesílám e-maily a zprávy týkající se výzkumu, ve vlaku si dělám výpisky ze zdrojových materiálů, po večerech píšu a v noci se mi zdá, jak se mi celý plán "jak dopsat bakalářku a udělat výzkum během měsíce" krásně hroutí jako domeček z karet.

Kromě toho taky chodím do školy, dokopávám se k poslední zkoušce a snažím se trochu žít.

Byla jsem s KlaPi a Martinou ve Světozoru na Lásku všemi deseti a moc se mi to líbilo, roztomilá francouzská retro komedie, konečně jsem trochu vypnula a zasmála se. A ta stylizace, kostýmy... ach, krása!

Šly jsme pak ještě na kafe a koktejly, jednou jsem si zas protáhla večerku, normálně bývám doma kolem osmé a snažím se bastlit něco do školy, ale tentokrát jsem si vyčlenila volný večer na zábavu.

Koktejly v Platýzovi

Večer poté jsem nakonec taky věnovala socializaci, měli jsme takovou menší kolejní akci s opékáním buřtů v troubě a spoustou různorodého alkoholu. Začínalo se v šest večer a končilo v jednu ráno, protože už nebylo co pít a já jsem začínala usínat, jak jsem pořád nevyspaná poslední dobou.

Slaninka opečená v troubě a alkoholy

Poslední březnovou sobotu jsem strávila s přítelem u babičky v Jičíně, vydali jsme se na pochod Českým rájem a docela nám vyšlo počasí, bylo sedm stupňů a chvilkama sluníčko. Druhý den nám v Ostravě napadlo třicet centimetrů sněhu, tak jsem si pak toho sluníčka vážila ještě víc :D

Sněh v Ově

Velikonoce jsem nějak moc nevnímala, akorát jsem se strašně přejedla. Kvůli sněhu k nám moc koledníků nepřišlo a večer jsem stejně jela zas do Prahy, abych mohla v úterý ráno jít s holkama na snídani do Mistral café. Výborné lívance s malinama a tvarohem, ale jednou týdně taková snídaně stačí, jednak nejsem zvyklá snídat a navíc jsem za snídani dala víc než normálně za jídlo na celej den a nesmím se moc rozjíždět s tím utrácením.

Čtvrtky mívám volné, takže to jsou dny, kdy doháním resty, běhám po doktorech, knihovnách, nákupech a povinnostech, včera jsme navíc byli s přítelem v Muzeu miniatur v areálu Strahovského kláštera a pak jsme šli ještě na pivo.

Mám tenhle měsíc úplně šílené nálady - ve středu jsem měla dlouhej den, chtěla jsem si večer dát čokoládu od babičky... a David mi ji vzal a schoval, protože jsem ji prej jedla jako chleba a nemůžu přece večer takhle se cpát sladkým. Chytl mě strašnej amok, protože jsem se na tu čokoládu těšila celý den a navíc mi přece NIKDO nebude brát MOJI čokoládu, tak jsem udělala hysterickou scénu završenou brekem, malé dítě hadr. Ale čokoládu jsem dostala zpátky, poctivě jsem ji celou sežrala a byla spokojená a David se mi ještě omluvil. Je poučen, že nikdy nesmí hormonálně narušené ženě odpírat sladkosti. Člověk by čekal, že v jeho věku už to bude vědět, žejo.

Dnešek mám volný zcela, užívám si to tak, že jsem nejdřív vycídila koupelnu a přiotrávila se savem a teď píšu bakalářku, seminárku a domácí úkol do mediální komunikace zároveň. Jsem strašně roztěkaná a rozjetá, pokouším se u toho ještě uklízet a píšu blog. Taky si chci ještě jít koupit popcorn a cornetto.

Večer budem koukat na film a musím jít brzo spát, protože zítra jedeme s Eliškou do Drážďan a strašně moc bych chtěla, aby bylo hezky, ale asi nebude. Co už. Proti hnusnému počasí se snažím bojovat jarně naladěným oblečením aspoň, ale moc to nepomáhá a navíc docela mrznu.

Taky jsem začala číst Nesbøho a ponořila jsem se do toho tak, že jsem cestou tramvají z centra na kolej skoro zapomněla vystoupit na konečné u kolejí, to už se mi pěkně dlouho nestalo a za střízliva snad nikdy. Konečně zas jednou něco, čím si můžu zpříjemňovat cesty vlakem a mhd a můžu si hýčkat vědomí, že je těch knih od něj hodně a většina mě teprve čeká. Knihomolovo potěšení :) Škoda jen, že je nemám ve čtečce, tahat s sebou takovou bichli už nejsem zvyklá.