Anne Brontëová
Agnes Greyová
Anne Brontëová je nejmladší ze sester Brontëových a podle tohoto díla bych řekla, že taky umělecky nejméně zdatná. Když porovnám tuhle knížku o mladé, ctnostné guvernantce, která (nečekaně) dojde svého štěstí s tím, co napsaly její sestry, tak nechápu, že to někdo může řadit k anglické klasice.
Příběh je velmi jednoduchý a jednoduše popsaný. Člověk téměř od začátku tuší, jak to celé dopadne, takže není ničím překvapen ani zaskočen. Zatímco její sestry umí čtenáře vtáhnout do děje a celou dobu ho udržovat v napětí, Agnes Greyová je nudný, prostý deníček jedné hodné holčičky. Postavy jsou vesměs černobílé, takže se chovají velmi předvídatelně a samotná hlavní hrdinka Agnes je tak nezkažená, hodná, pokorná a naivní, že máte chuť ji nakopnout. Samozřejmě, že si svým správňáckým chováním a moralizováním vyslouží happy end.
Možná tuto knížku soudím na prvotinu příliš přísně a třeba by se mi další dílo Anne Brontëové líbilo více, ale až budu mít příště náladu na některou ze sester B., sáhnu rozhodně po jedné z těch starších (zatím vedou Bouřlivé výšiny*).
*naprosto se odmítám ztotožnit s názvem Wuthering Heights přeloženým jako Na Větrné hůrce
It is most likely that I will die next to a pile of books I was meaning to read. (Lemony Snicket)
středa 6. ledna 2010
pondělí 4. května 2009
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird)
Do čtení jsem se pustila v sobotu dopoledne a skončila jsem v neděli ve čtyři ráno. Nedokázala jsem se od toho prostě odtrhnout.
Ne, že by to bylo tak šíleně napínavé, spíše poutavé. Velmi prosté a milé a přitom plné myšlenky, že se mi chtělo číst a číst a najednou byl konec. 350 stran bylo málo.
Vůbec se nedivím, že autorka dostala v roce 1961 za tuhle knihu Pulitzerovu cenu.
Jen je škoda, že to je její jediný román.
Příběh se odehrává na americkém jihu ve 30. letech - doba hospodářské krize a nedůvěry k černochům. Proto, když je nevinný černoch křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud, nikdo mu nevěří, že nic neprovedl. Obhájcem černocha se stává Atikus, otec dvou dětí, Čipery a Jema, který je odhodlán mu pomoct navzdory společnosti.
Nebudu převypravovat děj, to mi nikdy moc nešlo, protože spoustu faktografických údajů zapomínám hned po přečtení a zůstávají mi jen nálady a pocity, které mi kniha dala.
Děj je vyprávěný děvčátkem Čiperou, které má na začátku šest a na konci osm let. Díky tomu dětskému pohledu je kniha zajímavější - dítě ne všemu rozumí, ale čtenář už pochopí, co se v pozadí těch nevinných her a dětských lumpáren děje. Navíc děti pokládají logické otázky, které dospělí nejsou vždy schopni zodpovědět a mají svůj pohled na věc, nezkalený předsudky.
Mají oči všude a všechno vidí a slyší, ale ne všechno pochopí.
Naštěstí mají otce Atika, čestného člověka, který lidi nesoudí jen podle barvy kůže. Svým dětem vštěpuje zásady správného chování a jedná s nimi jako se sobě rovnými, čímž si získává jejich respekt. Přesto Atikus často pochybuje, jestli jeho děti nepostrádají ve výchově i ženskou ruku, neboť vyrůstají bez matky.
Celkově všechny postavy jsou úžasně vykreslené, každá má svůj osobitý charakter, své vady a zvláštnůstky.
Čipera a Jem si hrají, sledují události kolem sebe a vnímají je jinak, než dospělí.
Vědí ale, že odsoudit nevinného černocha kvůli barvě jeho kůže je stejně špatné, jako jen tak pro zábavu zabít ptáčka mnohohláska.
Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird)
Do čtení jsem se pustila v sobotu dopoledne a skončila jsem v neděli ve čtyři ráno. Nedokázala jsem se od toho prostě odtrhnout.
Ne, že by to bylo tak šíleně napínavé, spíše poutavé. Velmi prosté a milé a přitom plné myšlenky, že se mi chtělo číst a číst a najednou byl konec. 350 stran bylo málo.
Vůbec se nedivím, že autorka dostala v roce 1961 za tuhle knihu Pulitzerovu cenu.
Jen je škoda, že to je její jediný román.
Příběh se odehrává na americkém jihu ve 30. letech - doba hospodářské krize a nedůvěry k černochům. Proto, když je nevinný černoch křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud, nikdo mu nevěří, že nic neprovedl. Obhájcem černocha se stává Atikus, otec dvou dětí, Čipery a Jema, který je odhodlán mu pomoct navzdory společnosti.
Nebudu převypravovat děj, to mi nikdy moc nešlo, protože spoustu faktografických údajů zapomínám hned po přečtení a zůstávají mi jen nálady a pocity, které mi kniha dala.
Děj je vyprávěný děvčátkem Čiperou, které má na začátku šest a na konci osm let. Díky tomu dětskému pohledu je kniha zajímavější - dítě ne všemu rozumí, ale čtenář už pochopí, co se v pozadí těch nevinných her a dětských lumpáren děje. Navíc děti pokládají logické otázky, které dospělí nejsou vždy schopni zodpovědět a mají svůj pohled na věc, nezkalený předsudky.
Mají oči všude a všechno vidí a slyší, ale ne všechno pochopí.
Naštěstí mají otce Atika, čestného člověka, který lidi nesoudí jen podle barvy kůže. Svým dětem vštěpuje zásady správného chování a jedná s nimi jako se sobě rovnými, čímž si získává jejich respekt. Přesto Atikus často pochybuje, jestli jeho děti nepostrádají ve výchově i ženskou ruku, neboť vyrůstají bez matky.
Celkově všechny postavy jsou úžasně vykreslené, každá má svůj osobitý charakter, své vady a zvláštnůstky.
Čipera a Jem si hrají, sledují události kolem sebe a vnímají je jinak, než dospělí.
Vědí ale, že odsoudit nevinného černocha kvůli barvě jeho kůže je stejně špatné, jako jen tak pro zábavu zabít ptáčka mnohohláska.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)