It is most likely that I will die next to a pile of books I was meaning to read. (Lemony Snicket)

čtvrtek 15. dubna 2010

Vojna a mír

Lev Nikolajevič Tolstoj
Vojna a mír

Tak jsem zdolala všechny čtyři části epického díla známého ruského klasika Lva Nikolajeviče Tolstého. Dala jsem si na to měsíc, stihla jsem to za dva týdny, což je fajn, protože ty další dva týdny jsem potřebovala na vstřebání všech těch zvratů a zápletek.
Všichni mi tvrdili, že Vojna a mír se nedá číst, že je to strašně dlouhé, nekonečně nudné a o ničem.
Není to pravda.
Mě osobně to bavilo víc než Anna Karenina, možná proto, že u Kareniny jsem jako první viděla film a chybně jsem očekávala, že kniha bude stejně dějová a romantická. Jenže to jsem ještě nevěděla, jak si ruští autoři libují ve zdlouhavých popisech politické, hospodářské i společenské situace, jak se vyžívají v konkrétních podrobnostech, co se týče historického kontextu a že Tolstoj je v těchto odbočkách od samotné dějové linie odborníkem.
K Vojně a míru jsem přistupovala připravená na vše, takže první dva díly mě překvapily tím, že se skutečně skoro pořád něco dělo a přečetla jsem je za ani ne týden. Další dva díly mi daly zabrat víc. Tolstoj očividně považoval za nutné popsat čtenáři svůj historický pohled na napoleonské války a upozorňuje na každou taktickou chybu i okolnost, která přispěla k prohře Francie. Tyhle části mě tolik nebavily, protože nejsem zrovna příznivce vstupování autora do díla osobními názory a dojmy. Mám raději ucelené příběhy, nepřerušované autorovým komentářem. Na druhou stranu, pokud někoho skutečně zajímá historický kontext, tyto poznámky mu pomohou vyznat se ve složitých válečných postupech a důvodech, proč a jak se stalo, co se stalo.
Samotný děj mě neustále překvapoval. Musela jsem nepřetržitě přehodnocovat své odhady v možném pokračování i konci. Úmrtí jednotlivých postav mě většinou zaskočila a v jednom případě i zasáhla, protože ve čtvrtém díle mi Tolstoj sebral postavu, kterou jsem měla skutečně ráda a která mě zaujala. Většina ostatních charakterů mi byla zezačátku protivná, ale musím uznat, že jejich chování i myšlenkové pochody byly velmi realistické a občas jsem se s nimi ztotožňovala, až jsem si uvědomila, že k nim přistupuju jako k lidem ze svého okolí, jejichž chování mě někdy štve, ale stejně se s nimi stále stýkám, protože mi tak nějak přirostli k srdci.
Bylo rozhodně zajímavé sledovat, jak rozliční hrdinové stárli, měnili se, získávali nové zkušenosti a pod jejich vlivem si osvojovali nové myšlení. Tolstoj mistrně líčí každý záchvěv citu, který se v nich probudí, každou jednotlivou myšlenku, která přispěje k činům, jež utvářejí zápletky příběhu.
V postavách a jejich jednání jsem se skvěle orientovala právě díky autorově schopnosti vyznat se v lidské mysli a proniknout do hlubin duše člověka. Nikdo nebyl vyloženě černý nebo bílý, každá postava vynikala složitým vnitřním světem a byla tím uvěřitelná a téměř skutečná.
Myslím, že musí být velmi těžké vytvořit filmovou adaptaci Vojny a míru pro její rozsáhlost a historické reálie, ale co se týče postav, jejich duševní rozbor je jako stvořený pro herce, protože není nic snazšího, než si osvojit tak důkladně popsaný charakter.
Vojna a mír mi určitě ještě dlouho zůstane v hlavě. Nepatří mezi mé nejoblíbenější knihy, které bych četla každý rok znovu (ruská literatura pro mě bude asi navždy tak trochu mentálně vzdálená), ale až si jednou budu zařizovat svoji vlastní domácí knihovnu, tohle dílo tam bude mít své místo už jen proto, abych někdy mohla zalistovat a setkat se zase s Andrejem, Natašou nebo Pierrem. Po těch 1466 stránkách mám pocit, jako by patřili mezi mé staré známé.