It is most likely that I will die next to a pile of books I was meaning to read. (Lemony Snicket)
Zobrazují se příspěvky se štítkemčtenářský deník. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčtenářský deník. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 9. října 2015

Marťan

Andy Weir
Marťan

Jestli se porouchá oxygenátor, udusím se. Pokud se pokazí recyklace vody, umřu žízní. Když Hab přestane těsnit, jen tak vybuchnu. A jestliže se nic z toho nepřihodí, nakonec mi dojdou potraviny a zemřu hladem.
Je to tak. Jsem v hajzlu.

Někdy během léta četl Marťana můj taťka. Pak moje sestra. Pak mi o něm začala nadšeně vyprávět mamka a já vzala na vědomí, že si to budu muset taky přečíst, ačkoliv jinak sci-fi žánru ve větší míře neholduju a normálně bych po takové knize asi nesáhla. Teprve ve chvíli, kdy jsem začala Marťana číst, tak jsem zjistila, jak moc je tahle kniha populární a že za měsíc bude v kinech film, a přistupovala jsem k němu trochu obezřetně, jako ostatně ke všem knihám, o kterých lidi kolem mě nekriticky básní.
A musím uznat, že na tom básnění něco bylo, protože Marťana jsem měla přečteného během dvou večerů a minulý týden jsem jeden výtisk koupila i svému příteli.

Čím to je, že nás Marťan tak baví?
V prvé řadě je to prostě děsná sranda navzdory tomu, jak moc na první pohled stresující a děsivý příběh kniha vypráví: vinou prašné bouře uvízne astronaut a botanik Mark Watney na Marsu, když ho jeho posádka v domnění, že je mrtvý, opustí. Je tedy sám na Marsu s perspektivní vyhlídkou, že tam brzy zemře na nějakou z mnoha pravděpodobných příčin, bez naděje na záchranu. To nezní jako moc optimistický námět, ale Weir z této situace vytřískal neuvěřitelně komickou one-man show nabitou hláškami a svěžím ironickým vtipem hlavního hrdiny, kterého bychom všichni chtěli mít za nejlepšího kamaráda, zejména kdybychom uvízli na Marsu. Nejen že je s ním vždycky legrace a každý průšvih suše okomentuje s vtipem sobě vlastním, ale každý jeho zápas s nepřátelským prostředím Marsu odhaluje Markovu úžasnou invenci a důvtip.

Což je další aspekt této knihy, který jsem si moc užívala, ačkoliv by mě nikdy nenapadlo, že mě bude bavit číst o chemii a biologii a technických detailech ohledně letů do kosmu. Weir čtenáři servíruje vedle akčního děje také podrobné vysvětlení proč a jak se věci dějí. Když Mark překonává problémy spojené s dlouhodobějším pobytem na Marsu, nepůsobí to jako řešení nalezené mávnutím kouzelného proutku nebo deus ex machina (i když občas je potřeba i řádná dávka štěstí), ale se vším mu pomáhá jeho vědecké a logické přemýšlení, které se odehrává na stránkách jeho deníku.
Přesto kniha není nudná a neměla jsem nutkání "vědecké" pasáže přeskakovat - naopak, vždycky jsem chtěla přesně vědět, jak Mark z prekérní situace vybruslí! Kromě mnoha zádrhelů nastalých během jeho přežívání na Marsu jsou pak v knize prezentovány také horké momenty, které prožívají pracovníci NASA, když zjistí, že jim jeden z kosmonautů zůstal na Marsu a je nutné ho nějak dostat zpět, přičemž se na Zemi rozpoutá boj s časem i technikou.

Nečekaně zábavné a stejně tak nečekaně akční čtení mi oživilo víkendový pobyt ve Valticích, kdy jsem potřebovala jít brzy spát, ale díky Marťanovi jsem zůstávala vzhůru do pozdních nočních hodin a ještě jsem budila svou sestru hlasitými výbuchy smíchu a citováním nejlepších hlášek.
A na film jsem hodně zvědavá!


středa 1. července 2015

Takový neobyčejný deník

V červnu jsem oslavila 25. narozeniny a tuhle deníkovou knížku, na kterou mě navnadila Puff, jsem měla už od jara vybranou jako jeden z dárků, protože mi to přišlo hezky symbolické. O co jde?



Tenhle deník není jen tak ledajaký deník. Ty mi ostatně nikdy dlouho nevydržely (asi jako psaní blogu), protože jsem lajdák a prokrastinátor a vždycky mi přišlo, že do něj nemám co psát. Mé pravidelné zápisky se tak smrskly jen na poznámky v diářích, které si ale schovávám a ráda zpětně prohlížím, protože člověk toho za ty roky vážně ohromnou spoustu zapomene...

Proto se mi taky zalíbil tenhle deník - na každý den v roce je v něm připravená otázka, na kterou odpovíte. Někdy jsou otázky jednoduché, jako třeba What is your favorite brunch food?, jindy trochu záludnější a hlubokomyslnější (Is there anything missing in your life?). Na dlouhé elaboráty v deníku není místo, odpověď se musí vejít do čtyř úzkých řádečků. Až dojedete celý rok otázek, začínáte zase znovu... a takhle pořád dokola v průběhu pěti let. Nakonec máte v ruce nenápadnou knížku, která obsahuje vaše myšlenky, názory a nálady zaznamenané během pěti let, a díky otázkám, které se každý rok opakují, můžete sledovat, jak jste se v těch pěti letech změnili a co naopak zůstává pořád stejné.



Já jsem začala deník vyplňovat v den svých 25. narozenin a až budu za pět let dopisovat poslední řádky, bude mi 30... listuju deníkem a přemýšlím, co se mnou bude za pět let?
Jaká budu, až mi bude 30? Budu vdaná? Budu mít dítě? Práci svých snů? Kde budu žít?
Co všechno se během pěti let změní a co zůstane stejné?
Moc mě baví každý den vymýšlet odpověď na otázku a představovat si, jak na ni asi odpovím za rok, za dva... a konečně mám deník, který si snad opravdu vydržím psát.


úterý 24. června 2014

Knižní resty

Stíhám číst, nestíhám psát... tak alespoň v pár větách moje dojmy z knížek, které jsem nedávno četla.

Robert Galbraith
Volání kukačky

No... všichni hanili Prázdné místo a chválili Kukačku, já jsem asi nejvíc hipster, protože Prázdné místo se mi líbilo moc (jsem úchyl na společenské romány) a Kukačka mě tak moc nezaujala, rozhodně ne tolik, jako třeba detektivky od Nesbøho. Moc se mi líbil Cormoran Strike i jeho asistentka Robin a z celé knihy mě asi nejvíc bavily scény s těmito dvěma aktéry, jejich rozhovory, vývoj jejich vztahu... detektivní zápletka mě moc nenadchla, ale přečtu si i další díl.

3/5

Samantha Shannon
The Bone Season

Ze začátku jsem se nemohla začíst, četla jsem v angličtině a bylo tam na mě moc novotvarů (že je k nim na konci knihy i slovníček jsem zjistila až po dočtení), nových reálií, které jsem měla potíž vstřebat... ale ve chvíli, kdy jsem se do toho dostala a ponořila se do nového světa, naprosto mě to uchvátilo. Dobře, ne tolik jako třeba kdysi Harry Potter, se kterým je TBS často srovnáván, ale rozhodně mě tahle kniha pohltila, že jsem se od ní nemohla odtrhnout. Nedočkavě vyhlížím další díl z plánovaných sedmi, protože takhle chytlavá a promyšlená dystopická story tady nebyla snad od Hunger Games, tohle je navíc ještě protkáno atmosférou urban fantasy, hlavně ze startu. Za britské prostředí palec nahoru.p
Žádná kýčovitá romance, žádné sladké čtení pro holčičky, ale pořádně drsný svět a nebojácná hrdinka Paige, jo, tohle si nechám líbit.

4/5

Sara Wolf
Lovely Vicious & Savage Delight

K téhle sérii jsem se dostala přes nadšený článek od Olgy Biernátové, ale dopadlo to pro mě stejně jako s Hopeless - začátek vypadal velmi slibně, ale velké nadšení a očekávání postupně ochladlo s přibývajícími nesmyslně "osudovými" zvraty, telenovela hadr. Všichni mají temnou minulost (hlavně ten nádherný a tajemstvími opředený týpek, kterému Isis říká Ice Prince) a jsou psychicky narušení, protože utrpěli nějaké trauma, hlavní hrdinka se snaží své pocity a nejistotu maskovat ukecaným "chytrým" humorem, ale pro mě to prostě nefunguje. Výhodou je, že se to čte fakt rychle, místy se autorce i daří budovat nějaké napětí a některé slovní přestřelky nebo hlášky mě rozesmály nahlas, většinu času se to ale snaží být vtipné až moc usilovně a očividně. Už 12. 7. by měl vyjít poslední díl, který si určitě přečtu, ale tuším, že to s mým hodnocením této YA série příliš neotřese.

2/5

pátek 21. února 2014

Hopeless

Colleen Hoover
Hopeless

Sometimes discovering the truth can leave you more hopeless than believing the lies…

Sky je sedmnáctiletá dívka a nevede tak úplně normální život - nemá mobil, počítač ani televizi, protože její adoptivní máma neschvaluje moderní vymoženosti, a místo chození do školy se vzdělává doma. Volný čas tráví čtením knížek, běháním, poflakováním se s nejlepší kamarádkou Six nebo muchlováním s klukama, k nimž je naprosto citově lhostejná.

Sky mi byla od začátku sympatická - vypadalo to na jednu z těch mála YA knížek s chytrou a vtipnou hlavní hrdinkou a zamlouvalo se mi, že Sky není žádná upjatá puťka nebo neposkvrněná světice, která jen čeká na toho dokonalého přítele, se kterým zůstane do smrti smrťoucí.

Jenže pak se objevil Holder a všechno okamžitě spadlo do obrovského klišé.
Samozřejmě, že tenhle tajemstvím opředený mladík se špatnou pověstí je neuvěřitelně sexy.
Samozřejmě, že Sky, kterou do té doby nikdy nikdo nepřitahoval, je z něj od prvního setkání na větvi.
Samozřejmě, že ačkoliv Holder na ni působí nebezpečně a chová se jako stalker, Sky se s ním snaží sblížit.
A samozřejmě, že Holder ji taky okamžitě chce.

V tuhle chvíli jsem myslela, že už dál číst ani nebudu, protože jsem se bála, jak moc blbé a klišovité bude pokračování, ale naštěstí jsem se překonala, protože ve druhé polovině to zase začne být zajímavé; objeví se nečekaná a dost drsná zápletka a netušené motivy některých postav (trochu se osvětlí i to Holderovo stalkerství a jejich náhlá vzájemná přitažlivost) a je to celkem napínavé.

Druhou část jsem přečetla jedním dechem, ale zase jsem měla takový malý problém s překombinovaností dramatických událostí. Jako by se autorka snažila, aby to nebyla jen další obyčejná lovestory, tak tam narvala zápletku v podobě postupně odtajňované minulosti... a pak do toho vrazila ještě nějaká další odhalení a další zvraty, jen tak pro jistotu, aby se čtenář třeba nenudil, jenže ono už je toho najednou moc.

Taky mě trochu zklamalo, že i když měl vztah Sky a Holdera velký potenciál, v knížce mi nepřipadal uvěřitelný. Oba se chovají nějak moc vyzrále a rozumně na jejich poměrně nízký věk a vzhledem k okolnostem, kterými procházejí. Nepůsobilo to na mě věrohodně. Tu jejich velkou, osudovou, hory přenášející lásku jsem jim prostě nedokázala sežrat.
Možná už jsem na tenhle typ četby prostě jen moc cynická a realistická :)

“F#%k all the firsts, Sky. The only thing that matters to me with you are the forevers.”

Teď to může vypadat, že se mi ta kniha vůbec nelíbila, ale není to tak.
Přes všechny výhrady mě Hopeless bavila a četla se mi dobře a rychle. Místy jsem se zasmála ("I thought Mormon's weren't allowed to have caffeine?"  "I decided to break that rule the morning I woke up gay.") a druhou polovinu jsem přečetla během jediného večera (noci), ale bohužel ve mně asi nezanechala žádný hlubší dojem, jako se mi to stává třeba s knihami od Johna Greena nebo Rainbow Rowell. A musím s lítostí přiznat, že jakkoliv měla být zápletka srdcervoucí, skoro vůbec mnou nepohnula (a to mě dojímají i reklamy na toaletní papír, pokud v nich hrají roztomilá štěňátka).
V tomhle žánru mám prostě jiné favority.


sobota 21. prosince 2013

Neviditelné nestvůry

Chuck Palahniuk
Neviditelné nestvůry

Tato prvotina Chucka Palahniuka byla vydána až po jeho úspěchu s knihami Klub rváčů a Program pro přeživší. Já osobně jsem od něj ještě nic nečetla, takže to pro mě bylo první setkání s jeho literární tvorbou.

Příběh je o modelce, která při autonehodě v podstatě přijde o obličej, protože jí někdo brokovnicí ustřelil čelist. V nemocnici se dala dokupy, ale obličej jí vrátit už nemohli, protože její tvář sezobali ptáci.
Takže hlavní hrdinka chodí zahalená do šátků, nemůže mluvit a je naštvaná na celý svět.
S kamarádkou Brandy Alexandrovou, která je jedna velká chodící plastická operace a se svým bývalým přítelem Sethem cestují po zemi a vybírají lékarničky v koupelnách domů určených k prodeji, přičemž uzmuté léky pak sami konzumují a prodávají, čímž se docela slušně živí.

Tahle kniha od začátku vypadala jako pořádně zvrhlá záležitost, ale musím říct, že jsem četla i zvrácenější věci (zkuste někdy Betonovou zahradu od McEwana). Zezačátku jsem byla dost zmatená, ale když jsem si zvykla na dynamický styl vyprávění (jednotlivé dojmy a okamžiky ze současnosti střídají záběry z předchozího života hlavní hrdinky), začaly věci dávat smysl a konec už je docela srozumitelný a zároveň překvapivý.

Palahniuk se dotýká mnoha kontroverzních témat, jako jsou plastická chirurgie, sexuální úchylky nebo transsexualita. Někdo může být touto knihou šokován nebo zhnusen, já se dobře bavila, ale zároveň ve mně kniha nezanechala hlubší dojem, takže se chystám i na další jeho díla a doufám, že mě něco jiného od Palahniuka chytne víc, protože píše rozhodně zajímavě.

úterý 26. listopadu 2013

Attachments

Rainbow Rowell
Attachments

Lincoln má 29 let, žije se svou matkou a pracuje v novinách jako správce internetového zabezpečení, což v praxi znamená, že po nocích vysedává v kanceláři u počítače a kontroluje, zda některý ze zaměstnanců nezneužívá svůj pracovní mail pro nevhodné účely.
Novinářky Jennifer a Beth vědí, že někdo kontroluje pracovní maily, ale to jim nebrání v dlouhých mailových konverzacích o osobních problémech, v nichž se kromě spousty vtípků objevují i závadná slova, kvůli kterým se maily obou kamarádek dostanou do schránky Lincolna. Správně by jim měl poslat napomenutí, on ale místo toho začne jejich zábavné maily pročítat a nedokáže přestat, až si jednoho dne uvědomí, že ačkoliv zná Beth pouze skrze její písemný projev, začíná k ní pociťovat velmi reálnou náklonnost...

Můj první dojem byl, že Lincoln je prvotřídní creepy guy. V podstatě klasický nerd. Až na to, že údajně vypadá jako James Dean (ale přesto už devět let neměl přítelkyni, nemá skoro žádné přátele a sobotní večery tráví hraním Dungeon & Dragons. Kde se stala chyba?).
Po nocích se hrabe v mailech Jennifer a Beth, sleduje jejich zprávy jako nějaký seriál a občas se taky prochází prázdnou kanceláří kolem pracovního stolu Beth, protože chce vidět, kde přes den sedí dívka, která ho tak okouzlila... ji samotnou ale naživo vidět nechce. Zamiloval se do ní, ale nedělá nic pro to, aby s ní mohl navázat nějaký vztah, protože ona má přítele (který ji však nechce požádat o ruku a jsou s ním samé problémy) a protože... no, musel by jí přiznat, že se chová jako nějaký stalkerský úchyl a čte její maily.
Lincoln je zezačátku dost nesnesitelná postava (pokud si zrovna nelibujete v ufňukaných a nerozhodných mužích), ale časem se postaví na vlastní nohy a začne být trochu sympatičtější.

Oproti tomu Beth a Jennifer jsou skvělé, jejich mailové rozhovory byly nejlepšími částmi příběhu. Zábavné slovní přestřelky plné vtípků a popkulturních narážek jsou světlým bodem nejen v Lincolnově patetickém životě, ale také v celé knížce.

Attachments je prvotina této autorky a podle mě také její nejslabší dílo, přesto se nedá označit za vyloženě špatnou knihu, jako oddychové čtení fajn. Je to odrazový můstek pro boží young adult knížky Eleanor & Park a Fangirl a už tady je znát, jak skvělá je Rainbow Rowell v dialozích, které plynou přirozeně a jsou chytré a vtipně vypointované. Záplatka je nápaditá, ale dalo se z ní vytěžit víc a k hlavnímu hrdinovi už jsem se vyjadřovala.
Být autorkou, vykašlu se na adult fiction a píšu jen young adult. Její styl tomuhle žánru sedí mnohem víc, nějak jsem těm postavám prostě nedokázala uvěřit, že jsou dospělé a tím víc mě pak štvalo jejich dětinské chování.


sobota 23. listopadu 2013

Zvláštní smutek citronového koláče

Aimee Benderová
Zvláštní smutek citronového koláče

“Many kids, it seemed, would find out that their parents were flawed, messed-up people later in life, and I didn't appreciate getting to know it all so strong and early.”

Rose Edelsteinová je devítiletá přemýšlivá holčička a jednoho dne při ochutnávání matčina citronového koláče v sobě objeví zvláštní schopnost - dokáže "ochutnat" citové rozpoložení ostatních skrze jídlo, které připravili.
Citronový koláč její matky chutná jako zoufalství a Rose je zděšená. Nejprve odmítá jíst, protože nechce v každém soustu cítit to, co cítí členové její rodiny - beznaděj, neuspokojené touhy, strach, vytržení z reality. Dozvídá se toho až příliš o niterním životě lidí kolem ní a neví, co si s nově nabytým darem počít.
Nejspíš se s ním musí prostě naučit žít.

Od začátku se mi líbilo, jakým stylem je kniha napsaná. Ačkoliv se první část knihy odehrává z pohledu devítileté dívenky, její myšlení je překvapivě (a přesto uvěřitelně) vyspělé a racionální a není těžké se s její nečekanou a těžkou situací ztotožnit. Autorka si pohrává se slovy, že téměř sami cítíte na jazyku hořkou pachuť bezmoci. Vztahy mezi lidmi a jejich povahy bravurně vykresluje skrze běžné situace každodenního života, jako je sledování televize s otcem nebo rodinná večeře. Rodina na první pohled fungující skrývá pod naleštěným povrchem mnoho tajemství, každý člen je uvnitř nějak rozbitý, i když o tom třeba ani sám neví.
Rose ochutnává jídlo a ví. Raději by nevěděla, protože nemá ponětí, jak s nejosobnějšími informacemi o blízkých lidech naložit.

Zhruba druhá polovina knihy, kdy už je Rose dospívající a dospělá, mi přišla maličko slabší, ale celý ten zdánlivě obyčejný svět ozvláštněný neobvyklými magickými schopnostmi postav mě zaujal, trochu rozesmutnil a donutil k uvažování.
Co kdybych mohla ochutnat emoce lidí kolem sebe, své rodiny? Co bych se o nich dozvěděla?
Některé věci je prostě lepší o druhých nevědět.


čtvrtek 14. listopadu 2013

Fangirl

Rainbow Rowell
Fangirl

“Sometimes writing is running downhill, your fingers jerking behind you on the keyboard the way your legs do when they can’t quite keep up with gravity.”

Pokud milujete psaní, čtení a víte (nebo alespoň tušíte), jaké to je, když se vám z představy neznámých situací a setkávání se s novými lidmi úzkostí zvedá žaludek, v téhle knize se najdete.
Přesně taková je totiž hlavní hrdinka Cath, která právě nastoupila na univerzitu a ačkoliv si myslela, že bude bydlet a žít společně se svou dvojčecí sestrou Wren, opak je pravdou a musí se prvním rokem vysoké a všemi nástrahami nového života protloukat sama, protože Wren chce být nezávislá a se sestrou se "rozejde". K tomu je Cath neustále sužována obavami o psychicky nestálého tatínka, který zůstal po odchodu dcer na univerzitu doma sám a nezvládá to úplně nejlépe.
Cath se zuby nehty drží svého světa plného čtení, psaní fanfiction o své oblíbené fiktivní postavě Simonovi Snowovi, svých návyků a introvertního způsobu života, ten jí ale začnou narušovat noví lidé, s nimiž přichází do styku - drsná spolubydlící Reagan, její veselý kamarád Levi, sympatický spolužák Nick, který s Cath chodí na hodiny tvůrčího psaní... 

“I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
"Me, too. I'm sorry you ruined it by being so pathetic.”

Tahle knížka mi stylem vyprávění a všudypřítomným ironickým humorem připomínala nejen mého oblíbeného Johna Greena, ale také Meg Cabot, kterou jsem byla posedlá ve svých teen letech. Stejně jako knížky Johna Greena, ani tohle ale není procházka růžovou zahradou. Hlavní hrdinka se občas musí vypořádat s docela dramatickými událostmi a nepříjemnými situacemi, díky čemuž se Cath před našima očima mění a dospívá.
V podstatě celou dobu, co jsem to četla, jsem se usmívala a občas jsem se smála i nahlas. Ohromně příjemná a dobře napsaná knížka o přechodu z pohodlného středoškolského života u rodičů do světa téměř dospělých vysokoškoláků a o jedné úzkostlivé a nejisté náruživé spisovatelce, která má problémy se novému režimu přizpůsobit.

“Just … isn’t giving up allowed sometimes? Isn’t it okay to say, ‘This really hurts, so I’m going to stop trying’?”
“It sets a dangerous precedent.”
“For avoiding pain?”
“For avoiding life.”


Trochu jsem se bála, jak to celé dopadne, ale nebyla jsem zklamaná. Zavírala jsem knížku (obrazně řečeno, protože jsem ji četla na čtečce) s pocitem, že všechno je tak, jak to má být.


čtvrtek 19. září 2013

Eleanor & Park

Rainbow Rowell
Eleanor & Park

Proč jsou i v dnešní době lidé přitahováni prostou lovestory dvou sotva odrostlých dětí, Romea a Julie?
Protože si všichni rádi připomínáme, jaké to bylo, když jsme byli mladí a poprvé zamilovaní, říká Eleanor hned zkraje a vystihuje tím také důvod, proč číst tuhle knihu. Protože je neskutečně krásné a trochu bolestné ponořit se zpátky do dob, kdy jsme objevovali svět prvních nesmělých doteků a neohrabaných polibků a mysleli si, že tohle je napořád, že tahle láska je tak silná, že nemůže skončit.

“It was the nicest thing she could imagine. It made her want to have his babies and give him both of her kidneys.”

Příběh dvou šestnáctiletých outsiderů Eleanor a Parka odehrávající se v Americe v 80. letech je vlastně jednoduchý. Zprvu nechápou, co se to děje a najednou nejsou schopni trávit čas jeden bez druhého.
Všechno je nové, všechno vyvolává rozpaky, motýlky v břiše a nervózní pocity. Přijdou první vyznání lásky i první rozmíšky.
Musí se potýkat s nepříznivými okolnostmi i vlastními pochybami.
Mohou všechno překonat? Může mladá láska vydržet?

Pasáže z pohledu obou hlavních protagonistů působí tak reálně a silně, že budete svou první lásku prožívat znova spolu s Eleanor a Parkem. Budete se usmívat i plakat a možná vás dokonce polechtají v břiše motýlci, o kterých jste si mysleli, že už jsou dávno pryč.

“Nothing before you counts," he said. "And I can't even imagine an after."



sobota 31. srpna 2013

Zlodějka knih

Markus Zusak

Zlodějka knih

“A small fact:
You are going to die....does this worry you?”


Vůbec jsem nevěděla, co čeho jdu, když jsem tuhle knihu začínala číst. Myslela jsem si, "aha, další srdceryvný příběh z druhé světové války, to tady dlouho nebylo".
Jenže tenhle příběh je jiný.
Ze všeho nejdřív vás zarazí, že ho vypráví Smrt, která se snaží pochopit lidské počínání.
Odnáší miliony duší mrtvých těl, protože jeden muž se rozhodl, že ovládne svět.
Smrt si všímá všeho, zaníceně pozoruje uchvacující barvy oblohy i to, jakým způsobem lidé umírají. Všimne si také německé dívky Liesel, která objevuje kouzelnou moc slov a krade knížky.

“It’s a small story really, about, among other things:

* A girl
* Some words
* An accordionist
* Some fanatical Germans
* A Jewish fist fighter
* And quite a lot of thievery”

Nečte se to snadno, potřebujete klid, abyste vstřebali všechny dojmy Smrti a její občas překvapivý způsob vyprávění proložený množstvím vsuvek, poznámek a faktů. Smrt taky ráda spoileruje, takže vás už několikrát dopředu varuje, že to nedopadne dobře. Stejně jsem na ten konec nebyla připravená.

“She was saying goodbye and she didn't even know it.”

Bylo mi z toho smutno. Nějak nevím, co víc říct, protože to si musí každý přečíst, prožít společně s Liesel a Smrtí a sám se nad tím zamyslet.
Rozhodně bych ale jednou dala tuhle knížku přečíst svým dětem, už jen proto, že je důležité umět na věci nazírat z různých úhlů pohledu (a příběh vyprávěný z pohledu Smrti vás vážně donutí k zamyšlení).

čtvrtek 29. srpna 2013

The Selection a The Elite

Kiera Cass

The Selection, The Elite


Je to taková ta knižní záležitost, na kterou se až moc snadno hází špína.

Hlavní hrdinka se většinu času chová tak, že byste ji nejraději hodili do řezačky.
Vlastně skoro všechny postavy jednají naprosto nekonzistentně, jako by neměly žádnou osobnost, natož mozek.
Alternativní svět, který vlastně není tak dystopický, za jaký ho autorka vydává, nedává absolutně žádný smysl.
Příběh škobrtá přes velmi neuměle nastražené zápletky a každý vývojový zvrat je klišé jak Brno.
Autorka okázale ignoruje jakousi klasickou výstavbu příběhu s vyvrcholením děje - žádný vrchol nehledejte. Hlavní hrdinka se prostě plácá mezi dvěma mladými muži a nedokáže se rozhodnout, kterému z nich by měla dát přednost. Oni si to nechávají líbit a trpělivě čekají, až se rozhodne. To je všechno.

Mohla bych pokračovat dál a dál a cupovat tuhle zatím nedokončenou trilogii na kousíčky, ale raději se zaměřím na důvod, proč jsem to vůbec (do)četla.

Jsem čtenář zvídavý a vážně jsem chtěla vědět, jak se to bude dál vyvíjet a jestli alespoň ve druhém díle autorka prokáže trochu invence (a že měla možností! Bohužel je všechny zazdila).
Princeznovské prostředí je pro mě jako magnet. Hlavní hrdinka usiluje v nějaké bizarní soutěži o post princezny a srdce sličného prince, celou dobu se pohybuje v zámeckém sídle a nosí nádherné šaty. Tomuhle já prostě nedokážu odolat, jakkoliv je ten příběh pitomý.
Je to jednoduše napsané a čte se to rychle. Za tři dny jsem měla oba díly přečtené.

Přečtu si i třetí díl už jen proto, abych měla tuhle trilogii kompletní. A protože bych vážně chtěla vědět, koho si nakonec hlavní hrdinka vybere. Nebo jestli ji třeba někdo nehodí do řezačky (vážně bych to ocenila).

pátek 22. března 2013

Warm Bodies

Isaac Marion
Warm Bodies

Nejsem zrovna příznivec postapokalyptických zombie příběhů, ale tohle je něco jiného.
Je to romance se zombíkem v roli hlavního hrdiny.
R si nepamatuje své jméno, svůj předchozí život, ani svou smrt. Požírá lidské mozky, celé dny se poflakuje na letišti a hlavou mu poletují myšlenky nečekaně vyspělé na chodící mrtvolu. Někdy si klade až znepokojivé otázky o smyslu bytí a když se zamiluje do živé dívky Julie, začne se měnit a o to více uvažovat.
Celá kniha je psána z pohledu R - jsme obeznámeni s jeho složitými duševními pochody a tím víc ho litujeme a soucítíme s ním, když se pokouší ze sebe dostat inteligentní souvislou větu, ale dokáže trhavě produkovat jen slabiky jednoduchých slov. R není jako ostatní. Je citlivý a přemýšlivý. Je odhodlán se změnit a s pomocí Julie a dalších uvědomělých zombíků změnit postapokalyptický svět, obrodit ho do lepší podoby.

We smile, because this is how we save the world.

Zní to celé neuvěřitelně idealisticky a místy to i naivně idealistické je, ale je to dojemné a je to poutavé.
Myšlenky typu "stačí chtít a člověk může změnit nejen sebe, ale i celý svět okolo" jsou krásné, jakkoliv v realitě mnohdy nefungují. V téhle knížce mi to vůbec nevadilo. Jak jsem přijala celý ten za vlasy přitažený koncept osvíceného zombíka, tak jsem se povznesla i nad zjevně snílkovské vize prostupující zejména druhou polovinou knihy. Líbí se mi, jakou to vysílá zprávu čtenářům; poselství o naději, která umírá poslední, o víře v lidstvo, lidství a lidské svědomí, úvahy o smyslu udržování kultury a umění, hlavně pak o smyslu psaní.

Why is it beautiful that humanity keeps coming back? Herpes does that, too.

Těžké otázky jsou zlehčovány lehce sarkastickým humorem, ale o to více zoufale a naléhavě zní potřeba je řešit. Pro dospívající čtenáře, kteří sami prochází složitým obdobím hledání odpovědí na mnohé z otázek kladených v knize, je to ideální. Pro čtenáře cynické a protřelé životem to možná nebude jejich šálek kávy, ale já jsem naštěstí duší věčná puberťačka, takže si nestěžuju.
Někdy je pěkné uvěřit, že láska má moc vyléčit svět.

P.S. Potěšila mě nevtíravá narážka na příběh Romea a Julie od Shakespeara - odkazují na něj nejen jména hlavních hrdinů, ale také balkonová scéna a nepřízeň Juliina otce.

pátek 15. března 2013

Dítě v pravý čas

Ian McEwan
Dítě v pravý čas

Příběh začíná tragédií, když manželství spisovatele dětských knížek Stephena a jeho ženy Julie zasáhne nenadálé zmizení jejich malé dcerky Kate. Právě na začátku nás kniha pomocí popisu inkriminovaného dne vtáhne do děje a nepustí nás ani později, kdy už příběh trochu zvolní a není tak nabitý dramatem, ale spíše si pohrává s myšlenkami o vnímání času a dětství.

Anglický název Child in Time je krásně výstižný. Pokrývá tematiku relativity plynutí času ve vztahu k dětství ve všech polohách, které v knize najdeme. McEwan zpracovává motiv dětství v širokých souvislostech, které si mnohdy při čtení neuvědomíme a dojdou nám až později. Nejde tady vlastně tak moc o ztracenou dcerku - mnohem drtivější mi přišel osud Stephenova přítele Charlese, který ač prožívá politický úspěch, stahuje se do ústraní a snaží se vyrovnat s nemožností navrátit se do časů dětství, kdy neměl žádnou zodpovědnost ani závazky. Boj jeho dospělé individuality vědomé povinností a vnitřního dítěte, které se zoufale dere na povrch, je ve svém důsledku stejně tragický jako mučivé představy Stephena o růstu a dospívání jeho ztracené holčičky. Jak je Stephen pronásledován stínem své dcery, sám se ve snové časové smyčce vrací ke chvíli svého života, kdy jeho rodiče jako mladý pár řešili jeho nastávající existenci. Právě tato linie knihy, tedy myšlenka, že život našich rodičů před naším narozením považujeme za nepodstatný a postrádající smysl, mě velmi zaujala. Nějak samozřejmě si myslíme, že životy lidí, kteří nás zplodili, celou dobu neomylně směřovaly právě k okamžiku, kdy jsme se narodili. Bez nás by byl život našich rodičů neúplný. Stephen ale zjistí, že jako nenarozené dítě nebyl hlavní postavou svého příběhu, nýbrž jen vedlejší postavou příběhu rodičů a nechybělo mnoho, aby se vůbec nenarodil.

Ačkoliv se může zdát, že jde o těžké, nepříliš optimistické čtení, konec je překvapivě pozitivní. Všude jsem se dočetla, že je kniha oceňována jako McEwanovo mistrovské dílo v rovině jazykové i myšlenkové, ale mně se pořád nejvíce líbí Pokání - k tématu dítěte a času možná musím ještě dozrát a jednou si tuto velmi dobře napsanou knihu třeba vychutnám lépe, až ji budu moct posoudit i z pohledu rodiče.

sobota 9. března 2013

The Fault in Our Stars

John Green

The Fault in Our Stars

"You don't get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you."

Novou knihu Johna Greena jsem četla někdy kolem Vánoc. Když jsem teď zjistila, že byla přeložena do češtiny, nevěděla jsem, co si o tom myslet, protože ačkoliv jsem ráda, že se taková kvalitní kniha dostane do širšího povědomí, trochu se bojím, jak ten český překlad vypadá a jestli nezabil spoustu krásných formulací, jak se stalo u překladu The Perks of Being a Wallflower.

V každém případě jde o pozoruhodný počin. Od autora jsem před nějakým časem četla Looking for Alaska a mnoho mají tyto knihy společného. Opět se setkáváme s dospívajícími protagonisty, kteří jsou nadmíru přemýšliví a potýkají se s obavami z prázdného, nenaplněného bytí a snahou učinit svůj život nějak významným a užitečným, zblízka se setkávají se smrtí a musí se vyrovnat s bolestí a pocitem ztráty.
Nemám ráda knihy o nemocných lidech, protože se vždy bojím, že se mi dostane melodramaticky ubrečeného příběhu s předžvýkanými poselstvími zaobalenými do klišoidních vět o síle ducha a pozitivního myšlení.
John Green na to jde odjinud, s osobní tragédií své dospívající hrdinky se vyrovnává s humorem místy pořádně černým. Vždyť co taky jiného může teenager dělat, když ví, že někdy v blízké budoucnosti zemře na rakovinu?

Hazel se nelituje. Jenom se bojí, aby svou smrtí neranila víc lidí, než je nutné. Proto k sobě nechce nikoho poutat, nechce navazovat vztahy. Pak potká Augusta a ten jejími zásadami pořádně otřese. On sám se taky bojí; pro změnu toho, že je jeho život nevýznamný a že pokud zemře, bude zcela zapomenut. Vždyť kolik lidí už prožilo své životy a pak odešli ze světa a nikdo nikdy si na ně už nevzpomněl? Augustus po sobě chce zanechat stopu, svůj život prožít naplno navzdory omezením vyplývajícím z nemoci.
A pak je tam taky jedna kniha, která oba spojuje a ovlivní jejich životy mnohem více, než by čekali.

The Fault in Our Stars je kniha určená zejména pro dospívajícího čtenáře, ale ani ten dospělý by ji neměl zatracovat, hlavní hrdinové totiž řeší problémy, se kterými se často neumí vyrovnat ani vyspělí jedinci. Své starosti a trápení zlehčují vtipem a některé situace jsou tak nabité tragikomičnem, že místy se u knihy nahlas smějete a zároveň brečíte, protože cítíte nad životy hrdinů stejnou bezmoc, jako oni sami. Někdy ta chyba totiž není v nás. Někdy nám hvězdy prostě nepřejí a nic s tím nenaděláme, můžeme se tomu jen smát.

Tato úžasně napsaná a k zamyšlení nutící kniha potvrzuje, že John Green patří mezi nejlepší současné spisovatele pro mladé čtenářské publikum a je čím dál lepší. Vážně se těším, s čím přijde příště (a doufám, že překladu se dočkají i jeho starší knihy, protože si to zaslouží).

P.S. Pokud máte taky tak rádi  citáty z knížek Johna Greena, doporučuju se podívat sem.

čtvrtek 14. června 2012

K moři

Petra Soukupová
K moři


Od prvotiny české autorky jsem toho pro jistotu moc nečekala a nakonec se mi dostalo příjemného překvapení, už dlouho jsem nebyla do četby tak ponořená. Rejpání se ve vztazích, obzvlášť těch nefungujících, mě v knížkách baví a tohle je přímo žůžo labůžo pro lidi, kteří jako já milují odkrývání vnitřních postojů a motivů postav a hnípání se v dávných činech, které ovlivňují další vývoj osobnosti i života.
Je to čtivé a dynamické a lidské. Při čtení jsem získala dojem, že život je vlastně jen úsek času mezi narozením a smrtí, kdy se nám děje spousta nehezkých věcí, z nichž většinu z nich si zaviníme sami tím, že se chováme hloupě, neumíme komunikovat a stavíme kolem sebe bariéry, což zní docela depresivně, ale kupodivu to ve mně žádné pocity beznaděje nevyvolalo, spíš mě to přimělo k ohlédnutí se za vlastním každodenním jednáním.
Když tak sledujeme, jak přízemně se postavy v téhle novele pachtí životem za svými nepodstatnými každodenními cíli, donutí nás to přemýšlet nad tím, jestli náhodou sami neděláme to samé. Jestli z pohledu jakéhosi vyššího pozorovatele taky nevypadáme jako drobné postavičky, které přikládají až moc velký význam zbytečným věcem, chybují, neumí se ze svých chyb ponaučit a proplouvají bytím s pocitem vlastní jedinečnosti a důležitosti, aniž by si uvědomili, že jsou jen malým sklíčkem v mozaice.

pátek 20. dubna 2012

K Majáku

Virginia Woolfová
K Majáku

Virginia Woolfová mě fascinuje. Už při četbě Paní Dallowayové mě zaujala tím, jak umí uchopit zdánlivě banální okamžik v lidském životě a přisoudit mu zcela nový rozměr, podstatu a váhu... Vytahuje na světlo utajené podvědomí svých postav, pocity, útržky myšlenek, záblesky vzpomínek, odrazy smyslových vjemů a okolního dění, něco, co člověk hluboko uvnitř cítí, ale neumí to pojmenovat nebo zachytit.
To, jak se nás věci dotýkají, jak vnímáme lidi kolem sebe, jak sami sebe vidíme.

"Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně. Trpká a černá, někde napůl cesty v temnotě, v paprsku letícím ze slunečního světla do hlubin, se možná utvořila slza; slza spadla; vody se zavlnily sem a tam, přijaly ji a uklidnily se. Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně."

čtvrtek 9. února 2012

Není přání jako přání

Není přání jako přání
Alexandra Potter

Jelikož musím kvůli škole číst hromadu nudných bichlí a vysoce ceněných uměleckých děl, čas od času si potřebuju odpočinout u něčeho oddychového, lehce stravitelného a nenáročného. Taková kniha nemusí být nutně podřadná, třeba Deník Bridget Jonesové patří mezi mé oblíbené oddychovky a ačkoliv se na ni spousta lidí dívá jako na brak, podle mě je to v jistém směru geniální dílo. Chci, aby mě taková knížka pobavila, zaujala, abych ji měla přečtenou rychle, protože není čas ztrácet čas, ale abych po jejím přečtení litovala, že už je konec.

Na zadní straně obálky knihy Není přání jako přání se o autorce píše, že "při četbě její knihy budete váhat, zda vám její tvorba připomíná spíše Betty MacDonaldovou v moderním hávu nebo eskapády Bridget Jonesové", což mě pochopitelně nalákalo, protože Betty MacDonaldovou zbožňuju a o svém vztahu k BJ jsem se zmiňovala už výše.
Můžu vám rovnou říct, že je to strašná lež. Alexandra Potter nesahá Betty MacDonaldové ani po kotníky a z Bridget Jonesové akorát tak opsala námět "svobodná Londýňanka, která kouří jako fabrika, se zoufale snaží budovat si kariéru, najít si normálního přítele a příliš se neztrapnit".
Jenže zatímco Bridget mi přirostla k srdci svou bezprostředností, Heather z této knihy mi připadala příliš vykonstruovaná, jako by se autorka křečovitě snažila napodobit Bridgetin styl uvažování a nedala do toho žádnou vlastní šťávu.
Vtipné eskapády mi nepřišly moc vtipné a co se týče samotného příběhu, konec je strašlivě předvídatelný a přeslazeně dokonalý, skoro bych čekala, že to napsal nějaký režisér z Hollywoodu. Na to, jak je Heather stará, se občas chová otravně dětinsky a hloupě, věci, které čtenáři došly už před osmi kapitolami si ona uvědomí až ke konci a ještě ke všemu se v průběhu textu objevují velmi objevná moudra typu "dávej si pozor na to, co si přeješ", jak už napovídá název.
Je to, jako by někdo autorce zadal domácí úkol: "Napiš nám příběh ve stylu Bridget Jonesové, kde se hlavní hrdinka poučí o tom, jak je nebezpečné přát si některé věci a jak někdy to nejlepší máme přímo pod nosem a nevíme o tom a samozřejmě ať to celé dobře dopadne, protože jinak by nám to pak nikdo nechtěl zfilmovat."
Autorka úkol splnila a darovala světu jednoduchoučkou pohádku pro třicetileté svobodné ženy s poučením a dobrým koncem, která se sice dá číst, ale není příliš zábavná a rozhodně ničím přínosná. A to vážně nemám vysoké nároky na tenhle typ četby.
A ještě teď mě uráží, že to někdo srovnává s Betty MacDonaldovou.

úterý 30. srpna 2011

The Perks od Being a Wallflower

Stephen Chbosky
The Perks of Being a Wallflower

Proč jsem si to nepřečetla dřív? Být mi šestnáct a mít v ruce tuhle knihu, možná bych byla trochu jiná. Možná bych si ušetřila některá poznání, ke kterým jsem docházela oklikou. Ale možná bych taky vůbec nic nepochopila, protože bych tomu v šestnácti ještě nerozuměla.

I would die for you. But I won't live for you.

sobota 12. března 2011

Looking for Alaska

John Green
Looking for Alaska

"I wanted so badly to lie down next to her on the couch, to wrap my arms around her and sleep. Not fuck, like in those movies. Not even have sex. Just sleep together in the most innocent sense of the phrase. But I lacked the courage and she had a boyfriend and I was gawky and she was gorgeous and I was hopelessly boring and she was endlessly fascinating. So I walked back to my room and collapsed on the bottom bunk, thinking that if people were rain, I was drizzle and she was hurricane."

Když jsem na tumblr narazila na výše uvedenou pasáž, hned jsem věděla, že tuhle knížku si musím sehnat. Přečetla jsem ji během týdne na horách a byla jsem nadšená. Být mi ještě tak o čtyři roky míň, možná by to byla má nejoblíbenější knížka. Obsahuje spoustu drobných mouder a hlášek, které si člověk zatouží podtrhnout nebo zvýraznit, protože ačkoliv jsou ve své podstatě naprosto jednoduché a stokrát omleté, je v nich obrovská pravda a jsou napsané tak krásně a prostě, že se s nimi dokážete naprosto ztotožnit. Nejde vlastně o nijak brilantní dílo, zápletka není až tak neotřelá nebo důvtipně vystavěná, ale stejně mě ten příběh rozesmál, dojal a donutil k zamyšlení, což je vlastně všechno, co od knížky požaduju. A kdybych uměla psát tak, jako to umí John Green, byla bych naprosto spokojená.

pátek 5. listopadu 2010

Pod skleněným zvonem

Sylvia Plath
Pod skleněným zvonem

"I can never read all the books I want; I can never be all the people I want and live all the lives I want. I can never train myself in all the skills I want. And why do I want? I want to live and feel all the shades, tones, and variations of mental and physical experience possible in life. And I am horribly limited."

K téhle autorce mě přivedl fakt, že sdílíme stejné křestní jméno. Kdysi jsem totiž chtěla zjistit, jestli existuje nějaká slavná spisovatelka Sylvie a narazila jsem na tuhle americkou básnířku. Pak jsem postupně nacházela různě po internetu její citáty a úryvky z knížky The Bell Jar (anglický název je mnohem víc cool než český překlad) a před pár týdny jsem se odhodlala si tuto knihu v knihovně půjčit.
Přečetla jsem ji jedním dechem. Naprosto jsem chápala Sylviinu touhu psát a obsáhnout tak celý svět, poznat všechno, prožít všechno, i z toho pramenící pocity zmaru a beznaděje.
Dokážu se ztotožnit s řadou jejích myšlenek a snad i umím pochopit, proč se nakonec zabila.
Každopádně se chystám i na její další tvorbu, protože při četbě téhle knížky jsem si připadala, jako bych si povídala s kamarádkou, která mi absolutně rozumí, která se mnou prožívá všechny moje duševní eskapády. Už se těším, až se Sylvií zase hodím řeč.