It is most likely that I will die next to a pile of books I was meaning to read. (Lemony Snicket)

úterý 31. prosince 2013

Ani letos si nedávám předsevzetí

Nikdy si nedávám předsevzetí.
Nikdy bych je totiž nesplnila a ještě by mě stresovaly nesplněné položky v seznamu.
Cvičit a upravovat jídelníček se snažím vždycky začátkem semestru, stejně tak si každý semestr slibuju, jak budu pilně studovat.

Ke konci roku raději bilancuju a plánuju do budoucna, vypisuju si události, které mě v příští roce čekají, abych se měla na co těšit - knihy, které si chci přečíst, filmy, které přijdou do kin, výstavy a koncerty, na které bych se ráda vydala. Do nového diáře si to všechno pečlivě poznamenávám (pokud byste chtěli tip na nějakou kulturu, od března bude v Praze výstava Tima Burtona!).

Před dvěma roky jsem se rozhodla dát svému diáři nový rozměr a vylepšit si začátek každého měsíce nějakým náhodně zvoleným citátem z této stránky. Musím říct, že mě před dvěma lety tyhle citátové vzkazy od mého minulého já během roku dost těšily a bavily, zejména když jsem každý měsíc uvažovala, jak si citát měsíce vztáhnout ke své aktuální situaci. Mnohdy se mi dost trefil do nálady i životního rozpoložení a bylo to pak, jako by ke mně promlouval nějaký věštecký hlas :)

Loni jsem chtěla něco jiného a na tumblr jsem narazila na tenhle nápad:
Přišlo mi to skvělé, nachystala jsem si sklenici a snažila se do ní čas od času házet lístečky popsané milými chvílemi, které mě potkaly, ale nevydrželo mi to moc dlouho. Jednak jsem udělala tu chybu, že jsem sklenici nechala u rodičů (a tudíž k ní neměla pořád přístup), jednak jsem prostě líná a raději jsem si hezké okamžiky poznamenala do diáře, který mívám vždycky po ruce.
Nicméně, když jsem před chvílí těch pár lístečků ze sklenice vytřepala a přečetla, pousmála jsem se a zavzpomínala. Kdo si myslíte, že by vás to bavilo, zkuste to! Určitě to musí být super, když máte na konci roku sklenici plnou a můžete si zpětně projít všechny krásné momenty uplynulého roku.

A kdybyste si přece jenom chtěli dát nějaká klasická předsevzetí, ale nemůžete přijít na žádná zajímavá, doporučuju tenhle generátor novoročních předsevzetí. Přinejmenším se můžete pobavit tím, co všechno si můžete do nového roku předsevzít :)


Taky vám připadá neskutečné, že už za pár hodin bude rok 2014? Mně osobně připadá prosinec 2014 jako jiná galaxie a ne rok vzdálená realita.


Užijte si silvestrovské oslavy a do nového roku přeju vám všem spoustu splněných přání a skvělých knih!

sobota 21. prosince 2013

Neviditelné nestvůry

Chuck Palahniuk
Neviditelné nestvůry

Tato prvotina Chucka Palahniuka byla vydána až po jeho úspěchu s knihami Klub rváčů a Program pro přeživší. Já osobně jsem od něj ještě nic nečetla, takže to pro mě bylo první setkání s jeho literární tvorbou.

Příběh je o modelce, která při autonehodě v podstatě přijde o obličej, protože jí někdo brokovnicí ustřelil čelist. V nemocnici se dala dokupy, ale obličej jí vrátit už nemohli, protože její tvář sezobali ptáci.
Takže hlavní hrdinka chodí zahalená do šátků, nemůže mluvit a je naštvaná na celý svět.
S kamarádkou Brandy Alexandrovou, která je jedna velká chodící plastická operace a se svým bývalým přítelem Sethem cestují po zemi a vybírají lékarničky v koupelnách domů určených k prodeji, přičemž uzmuté léky pak sami konzumují a prodávají, čímž se docela slušně živí.

Tahle kniha od začátku vypadala jako pořádně zvrhlá záležitost, ale musím říct, že jsem četla i zvrácenější věci (zkuste někdy Betonovou zahradu od McEwana). Zezačátku jsem byla dost zmatená, ale když jsem si zvykla na dynamický styl vyprávění (jednotlivé dojmy a okamžiky ze současnosti střídají záběry z předchozího života hlavní hrdinky), začaly věci dávat smysl a konec už je docela srozumitelný a zároveň překvapivý.

Palahniuk se dotýká mnoha kontroverzních témat, jako jsou plastická chirurgie, sexuální úchylky nebo transsexualita. Někdo může být touto knihou šokován nebo zhnusen, já se dobře bavila, ale zároveň ve mně kniha nezanechala hlubší dojem, takže se chystám i na další jeho díla a doufám, že mě něco jiného od Palahniuka chytne víc, protože píše rozhodně zajímavě.

Co bych si přála k Vánocům

Seznam věcí, které bych si letos přála k Vánocům:
  • Aby nasněžilo... nemusí to být hned, ani na Štědrý den, ale aby tuhle zimu ještě aspoň jednou přišel ten kouzelný okamžik, kdy kouknu z okna nebo otevřu dveře a na chviličku se mi zastaví dech při pohledu na padající sníh.

  • Parfém Miss Dior, jelikož Dior, kterého jsem dostala za maturitu, mi došel a život bez něj si už nedokážu představit!
  • Mobil Sony Xperia L v bílé variantě. Nutně potřebuju modernější mobil, který by zároveň nezruinoval Ježíškovu peněženku, takže volba padla právě na tohohle krasavce. 
  • Knížku Love & Misadventure, protože spisovatelku Lang Leav sleduju na tumblr už dlouho a její básně a úvahy se mi moc líbí.
  • Hromadu dalších knížek, protože těch není nikdy dost.
  •  Abych dokázala být sama se sebou spokojená a neutápěla se ve zbytečném strachu z každodenního života.
  • Abychom si ty Vánoce všichni pořádně užili ve zdraví, klidu a pohodě s těmi nejbližšími, které máme rádi! :) 

neděle 8. prosince 2013

Hello December!





V Ostravě před pár hodinami konečně začalo sněžit. Ideální večer na zachumlání do teplého županu, popíjení horké čokolády a nakupování vánočních dárků na internetu za poslechu anglických koled a s vrnícím kocourkem na klíně.

Prosinec je můj nejoblíbenější měsíc. Zbožňuju Vánoce a každý rok natěšeně očekávám první sníh.
Advent je pro mě období rituálů - jak těch obecně známých, tak těch mých osobních.
Každý rok jezdíme s rodinkou do Vídně na svařák a trhy, každý rok za mnou v některý všední den do Prahy přijíždí maminka, abychom si daly perníkové latté ve Starbucks a celý den nakupovaly dárky.
Bez adventního kalendáře se nedokážu obejít. Stačí mi nějaký obyčejný, poslední dva roky ulítávám na adventních kalendářích Hello Kitty z Tesca za 20 korun.


Vymýšlení a nakupování dárků pro rodinu i kamarády mě baví, dokonce ani davy lidí v obchoďácích mi to nedokážou znechutit.
Letos se snažím pořádně si každý prosincový den užít, chodím nakupovat s kamarádkami, popíjím svařák na trzích, byla jsem s kamarády na koncertě Brit Floyd a večery, které trávím doma, si zpříjemňuju vánoční hudbou a filmy.


Taky sledujete každý rok před Vánoci Lásku nebeskou? V naší rodině už je to zažitá tradice. Ten film už známe tak nazpaměť, že jsem letos maminku donutila, abychom si ho v rámci její výuky angličtiny pustily v originále a s anglickými titulky.
Kromě Lásky nebeské se s máti taky každý rok díváme na Prázdniny (boží vánoční romantická komedie s Kate Winslet a Cameron Diaz) a Deník Bridget Jones (to snad všichni znáte, ne?). Se sestrou zas oprašujeme filmy našeho dětství - Sám doma, Grinch, případně co zrovna běží v televizi.

Letošní Vánoce budou ještě o něco speciálnější, protože od včerejška máme doma nového kocourka. Ještě nemá jméno, ale už teď víme, že to bude zlatíčko rodiny, protože většího mazla jsme snad ještě neměli.


Má nádherně chundelatý ocas a hustou srst, zbožňuje drbání na bříšku a od první noci se mnou spí v posteli. Obávám se, že moje třináctiletá kočička začne brzo žárlit. Bobíšek se pomalu seznamuje s velkým domem, další kočkou, psem a ještě chudák netuší, že v úterý mu dorazí další kamarádka - babiččina tříletá bišonice.
Letos bude asi u stromečku veselo :)

Jako by nestačilo, že prosinec je měsícem Vánoc, tento rok je pro nás prosinec hlavně měsícem tatínkových padesátých narozenin. Vše se plánuje už dva měsíce, každý víkend se u nás střídají návštěvy gratulantů a příští víkend vypukne obří rodinná oslava. A aby toho nebylo málo, v úterý, přímo v den tatínkových narozenin, budu mít promoce.

K tomu si připočtěte všechny ty práce a referáty do školy, načítání knížek ke zkouškám, chození po vánočních večírcích, předávání dárků s kamarádkami... rozhodně se nenudím, program mám pořádně nabitý. Jsem ráda, když mám takhle večer (ve dvě ráno) čas si sednout k blogům a jiným odpočinkovým aktivitám, nebo když zrovna cestu vlakem neprospím a stihnu si přečíst i něco málo z mimoškolní četby.

Pokud máte taky chuť si něco přečíst, nevíte co, ale rádi byste něco vánočního, mám pro vás tip.
Vánoce nebudou! od Johna Grishama je vtipná oddechová knížka o postarších manželích, kteří se rozhodli, že se vyhnou všemu tomu předvánočnímu shonu a stresu a prostě Vánoce zruší. Samozřejmě se vše zvrtne, pokazí, ale dobře to dopadne a vy se pobavíte a naladíte na vánoční vlnu.
Příjemná jednohubka mezi pečením cukroví a zdobením stromečku :)

úterý 26. listopadu 2013

Attachments

Rainbow Rowell
Attachments

Lincoln má 29 let, žije se svou matkou a pracuje v novinách jako správce internetového zabezpečení, což v praxi znamená, že po nocích vysedává v kanceláři u počítače a kontroluje, zda některý ze zaměstnanců nezneužívá svůj pracovní mail pro nevhodné účely.
Novinářky Jennifer a Beth vědí, že někdo kontroluje pracovní maily, ale to jim nebrání v dlouhých mailových konverzacích o osobních problémech, v nichž se kromě spousty vtípků objevují i závadná slova, kvůli kterým se maily obou kamarádek dostanou do schránky Lincolna. Správně by jim měl poslat napomenutí, on ale místo toho začne jejich zábavné maily pročítat a nedokáže přestat, až si jednoho dne uvědomí, že ačkoliv zná Beth pouze skrze její písemný projev, začíná k ní pociťovat velmi reálnou náklonnost...

Můj první dojem byl, že Lincoln je prvotřídní creepy guy. V podstatě klasický nerd. Až na to, že údajně vypadá jako James Dean (ale přesto už devět let neměl přítelkyni, nemá skoro žádné přátele a sobotní večery tráví hraním Dungeon & Dragons. Kde se stala chyba?).
Po nocích se hrabe v mailech Jennifer a Beth, sleduje jejich zprávy jako nějaký seriál a občas se taky prochází prázdnou kanceláří kolem pracovního stolu Beth, protože chce vidět, kde přes den sedí dívka, která ho tak okouzlila... ji samotnou ale naživo vidět nechce. Zamiloval se do ní, ale nedělá nic pro to, aby s ní mohl navázat nějaký vztah, protože ona má přítele (který ji však nechce požádat o ruku a jsou s ním samé problémy) a protože... no, musel by jí přiznat, že se chová jako nějaký stalkerský úchyl a čte její maily.
Lincoln je zezačátku dost nesnesitelná postava (pokud si zrovna nelibujete v ufňukaných a nerozhodných mužích), ale časem se postaví na vlastní nohy a začne být trochu sympatičtější.

Oproti tomu Beth a Jennifer jsou skvělé, jejich mailové rozhovory byly nejlepšími částmi příběhu. Zábavné slovní přestřelky plné vtípků a popkulturních narážek jsou světlým bodem nejen v Lincolnově patetickém životě, ale také v celé knížce.

Attachments je prvotina této autorky a podle mě také její nejslabší dílo, přesto se nedá označit za vyloženě špatnou knihu, jako oddychové čtení fajn. Je to odrazový můstek pro boží young adult knížky Eleanor & Park a Fangirl a už tady je znát, jak skvělá je Rainbow Rowell v dialozích, které plynou přirozeně a jsou chytré a vtipně vypointované. Záplatka je nápaditá, ale dalo se z ní vytěžit víc a k hlavnímu hrdinovi už jsem se vyjadřovala.
Být autorkou, vykašlu se na adult fiction a píšu jen young adult. Její styl tomuhle žánru sedí mnohem víc, nějak jsem těm postavám prostě nedokázala uvěřit, že jsou dospělé a tím víc mě pak štvalo jejich dětinské chování.


sobota 23. listopadu 2013

Zvláštní smutek citronového koláče

Aimee Benderová
Zvláštní smutek citronového koláče

“Many kids, it seemed, would find out that their parents were flawed, messed-up people later in life, and I didn't appreciate getting to know it all so strong and early.”

Rose Edelsteinová je devítiletá přemýšlivá holčička a jednoho dne při ochutnávání matčina citronového koláče v sobě objeví zvláštní schopnost - dokáže "ochutnat" citové rozpoložení ostatních skrze jídlo, které připravili.
Citronový koláč její matky chutná jako zoufalství a Rose je zděšená. Nejprve odmítá jíst, protože nechce v každém soustu cítit to, co cítí členové její rodiny - beznaděj, neuspokojené touhy, strach, vytržení z reality. Dozvídá se toho až příliš o niterním životě lidí kolem ní a neví, co si s nově nabytým darem počít.
Nejspíš se s ním musí prostě naučit žít.

Od začátku se mi líbilo, jakým stylem je kniha napsaná. Ačkoliv se první část knihy odehrává z pohledu devítileté dívenky, její myšlení je překvapivě (a přesto uvěřitelně) vyspělé a racionální a není těžké se s její nečekanou a těžkou situací ztotožnit. Autorka si pohrává se slovy, že téměř sami cítíte na jazyku hořkou pachuť bezmoci. Vztahy mezi lidmi a jejich povahy bravurně vykresluje skrze běžné situace každodenního života, jako je sledování televize s otcem nebo rodinná večeře. Rodina na první pohled fungující skrývá pod naleštěným povrchem mnoho tajemství, každý člen je uvnitř nějak rozbitý, i když o tom třeba ani sám neví.
Rose ochutnává jídlo a ví. Raději by nevěděla, protože nemá ponětí, jak s nejosobnějšími informacemi o blízkých lidech naložit.

Zhruba druhá polovina knihy, kdy už je Rose dospívající a dospělá, mi přišla maličko slabší, ale celý ten zdánlivě obyčejný svět ozvláštněný neobvyklými magickými schopnostmi postav mě zaujal, trochu rozesmutnil a donutil k uvažování.
Co kdybych mohla ochutnat emoce lidí kolem sebe, své rodiny? Co bych se o nich dozvěděla?
Některé věci je prostě lepší o druhých nevědět.


čtvrtek 14. listopadu 2013

Fangirl

Rainbow Rowell
Fangirl

“Sometimes writing is running downhill, your fingers jerking behind you on the keyboard the way your legs do when they can’t quite keep up with gravity.”

Pokud milujete psaní, čtení a víte (nebo alespoň tušíte), jaké to je, když se vám z představy neznámých situací a setkávání se s novými lidmi úzkostí zvedá žaludek, v téhle knize se najdete.
Přesně taková je totiž hlavní hrdinka Cath, která právě nastoupila na univerzitu a ačkoliv si myslela, že bude bydlet a žít společně se svou dvojčecí sestrou Wren, opak je pravdou a musí se prvním rokem vysoké a všemi nástrahami nového života protloukat sama, protože Wren chce být nezávislá a se sestrou se "rozejde". K tomu je Cath neustále sužována obavami o psychicky nestálého tatínka, který zůstal po odchodu dcer na univerzitu doma sám a nezvládá to úplně nejlépe.
Cath se zuby nehty drží svého světa plného čtení, psaní fanfiction o své oblíbené fiktivní postavě Simonovi Snowovi, svých návyků a introvertního způsobu života, ten jí ale začnou narušovat noví lidé, s nimiž přichází do styku - drsná spolubydlící Reagan, její veselý kamarád Levi, sympatický spolužák Nick, který s Cath chodí na hodiny tvůrčího psaní... 

“I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
"Me, too. I'm sorry you ruined it by being so pathetic.”

Tahle knížka mi stylem vyprávění a všudypřítomným ironickým humorem připomínala nejen mého oblíbeného Johna Greena, ale také Meg Cabot, kterou jsem byla posedlá ve svých teen letech. Stejně jako knížky Johna Greena, ani tohle ale není procházka růžovou zahradou. Hlavní hrdinka se občas musí vypořádat s docela dramatickými událostmi a nepříjemnými situacemi, díky čemuž se Cath před našima očima mění a dospívá.
V podstatě celou dobu, co jsem to četla, jsem se usmívala a občas jsem se smála i nahlas. Ohromně příjemná a dobře napsaná knížka o přechodu z pohodlného středoškolského života u rodičů do světa téměř dospělých vysokoškoláků a o jedné úzkostlivé a nejisté náruživé spisovatelce, která má problémy se novému režimu přizpůsobit.

“Just … isn’t giving up allowed sometimes? Isn’t it okay to say, ‘This really hurts, so I’m going to stop trying’?”
“It sets a dangerous precedent.”
“For avoiding pain?”
“For avoiding life.”


Trochu jsem se bála, jak to celé dopadne, ale nebyla jsem zklamaná. Zavírala jsem knížku (obrazně řečeno, protože jsem ji četla na čtečce) s pocitem, že všechno je tak, jak to má být.


čtvrtek 7. listopadu 2013

6. 11. 2013

Podzim 2013 je pro mě jedno velké zemětřesení.
V září jsem konečně odstátnicovala a říjnem začalo studium mé vysněné literární komparatistiky.
Pustila jsem se do shánění práce. Rozhodla jsem se, že chci jet příští rok na Erasmus do Anglie.
Rozešla jsem se s přítelem. Umřel nám kocourek.

Až jednou budu psát paměti, tenhle podzim vydá na hodně dlouhou kapitolu plnou strachu, smutku a stresu.
Občas mnou ale projede jiskra vzrušení a nadšení ze všeho toho, co mě čeká, ze všeho nového, co přijde.
To je to jediné, co mě teď drží nad vodou. Víra, že už brzy bude líp a vědomí, že jsem se rozhodla dobře.


čtvrtek 19. září 2013

Eleanor & Park

Rainbow Rowell
Eleanor & Park

Proč jsou i v dnešní době lidé přitahováni prostou lovestory dvou sotva odrostlých dětí, Romea a Julie?
Protože si všichni rádi připomínáme, jaké to bylo, když jsme byli mladí a poprvé zamilovaní, říká Eleanor hned zkraje a vystihuje tím také důvod, proč číst tuhle knihu. Protože je neskutečně krásné a trochu bolestné ponořit se zpátky do dob, kdy jsme objevovali svět prvních nesmělých doteků a neohrabaných polibků a mysleli si, že tohle je napořád, že tahle láska je tak silná, že nemůže skončit.

“It was the nicest thing she could imagine. It made her want to have his babies and give him both of her kidneys.”

Příběh dvou šestnáctiletých outsiderů Eleanor a Parka odehrávající se v Americe v 80. letech je vlastně jednoduchý. Zprvu nechápou, co se to děje a najednou nejsou schopni trávit čas jeden bez druhého.
Všechno je nové, všechno vyvolává rozpaky, motýlky v břiše a nervózní pocity. Přijdou první vyznání lásky i první rozmíšky.
Musí se potýkat s nepříznivými okolnostmi i vlastními pochybami.
Mohou všechno překonat? Může mladá láska vydržet?

Pasáže z pohledu obou hlavních protagonistů působí tak reálně a silně, že budete svou první lásku prožívat znova spolu s Eleanor a Parkem. Budete se usmívat i plakat a možná vás dokonce polechtají v břiše motýlci, o kterých jste si mysleli, že už jsou dávno pryč.

“Nothing before you counts," he said. "And I can't even imagine an after."



středa 4. září 2013

Když dozrávají ostružiny...

...znamená to, že léto končí. V noci je zima, stmívá se dřív a mírné sluníčko svítí měkce a nesměle.

Vůbec mi to nevadí, naopak. Léta už mám plné zuby a těším se na klidné večery s hrníčkem čaje a knížkou, zavrtaná v posteli a obložená kočkama. Dneska jsem uvařila zelňačku, zítra budu péct ostružinový koláč a ve sklepě nám kvasí švestky na slivovici.
Podzim je tu.








sobota 31. srpna 2013

Zlodějka knih

Markus Zusak

Zlodějka knih

“A small fact:
You are going to die....does this worry you?”


Vůbec jsem nevěděla, co čeho jdu, když jsem tuhle knihu začínala číst. Myslela jsem si, "aha, další srdceryvný příběh z druhé světové války, to tady dlouho nebylo".
Jenže tenhle příběh je jiný.
Ze všeho nejdřív vás zarazí, že ho vypráví Smrt, která se snaží pochopit lidské počínání.
Odnáší miliony duší mrtvých těl, protože jeden muž se rozhodl, že ovládne svět.
Smrt si všímá všeho, zaníceně pozoruje uchvacující barvy oblohy i to, jakým způsobem lidé umírají. Všimne si také německé dívky Liesel, která objevuje kouzelnou moc slov a krade knížky.

“It’s a small story really, about, among other things:

* A girl
* Some words
* An accordionist
* Some fanatical Germans
* A Jewish fist fighter
* And quite a lot of thievery”

Nečte se to snadno, potřebujete klid, abyste vstřebali všechny dojmy Smrti a její občas překvapivý způsob vyprávění proložený množstvím vsuvek, poznámek a faktů. Smrt taky ráda spoileruje, takže vás už několikrát dopředu varuje, že to nedopadne dobře. Stejně jsem na ten konec nebyla připravená.

“She was saying goodbye and she didn't even know it.”

Bylo mi z toho smutno. Nějak nevím, co víc říct, protože to si musí každý přečíst, prožít společně s Liesel a Smrtí a sám se nad tím zamyslet.
Rozhodně bych ale jednou dala tuhle knížku přečíst svým dětem, už jen proto, že je důležité umět na věci nazírat z různých úhlů pohledu (a příběh vyprávěný z pohledu Smrti vás vážně donutí k zamyšlení).

čtvrtek 29. srpna 2013

The Selection a The Elite

Kiera Cass

The Selection, The Elite


Je to taková ta knižní záležitost, na kterou se až moc snadno hází špína.

Hlavní hrdinka se většinu času chová tak, že byste ji nejraději hodili do řezačky.
Vlastně skoro všechny postavy jednají naprosto nekonzistentně, jako by neměly žádnou osobnost, natož mozek.
Alternativní svět, který vlastně není tak dystopický, za jaký ho autorka vydává, nedává absolutně žádný smysl.
Příběh škobrtá přes velmi neuměle nastražené zápletky a každý vývojový zvrat je klišé jak Brno.
Autorka okázale ignoruje jakousi klasickou výstavbu příběhu s vyvrcholením děje - žádný vrchol nehledejte. Hlavní hrdinka se prostě plácá mezi dvěma mladými muži a nedokáže se rozhodnout, kterému z nich by měla dát přednost. Oni si to nechávají líbit a trpělivě čekají, až se rozhodne. To je všechno.

Mohla bych pokračovat dál a dál a cupovat tuhle zatím nedokončenou trilogii na kousíčky, ale raději se zaměřím na důvod, proč jsem to vůbec (do)četla.

Jsem čtenář zvídavý a vážně jsem chtěla vědět, jak se to bude dál vyvíjet a jestli alespoň ve druhém díle autorka prokáže trochu invence (a že měla možností! Bohužel je všechny zazdila).
Princeznovské prostředí je pro mě jako magnet. Hlavní hrdinka usiluje v nějaké bizarní soutěži o post princezny a srdce sličného prince, celou dobu se pohybuje v zámeckém sídle a nosí nádherné šaty. Tomuhle já prostě nedokážu odolat, jakkoliv je ten příběh pitomý.
Je to jednoduše napsané a čte se to rychle. Za tři dny jsem měla oba díly přečtené.

Přečtu si i třetí díl už jen proto, abych měla tuhle trilogii kompletní. A protože bych vážně chtěla vědět, koho si nakonec hlavní hrdinka vybere. Nebo jestli ji třeba někdo nehodí do řezačky (vážně bych to ocenila).

pátek 31. května 2013

31.5.2013

Mám za sebou perný měsíc. Byla jsem poslední týden tak vyšťavená ze všech událostí kolem zkoušek a odevzdávání bakalářky, že až teď mám trochu energie a chuti něco napsat.
Asi v souladu s mou náladou bylo i počasí dost strašné, na prvního máje poprchávalo a bylo zamračeno, ale měli jsme s Davidem naplánovaný piknik, tak jsme se nenechali rozhodit, přibalili flašku medoviny navrch a vyrazili do parku k přehradě piknikovat a chlastat.
Měla jsem v plánu začátkem května udělat zkoušku z literatury 19. století, která mi už dva roky visela v SISu nesplněná. Jenže pak nám přijel na víkend do Ostravy bratránek s přítelkyní, takže zkoušku jsem si odsunula na neurčito. Nicméně jsme se ségrou protáhly návštěvu Vítkovicema (kde jsem nikdy nebyla), kavárnou Daniel a ostravskou zoo (kde jsem byla asi dvakrát v životě). Velmi přínosné pro všechny zúčastněné.

Vítkovice
Stodolní jsme kvůli špatnému počasí odložili na léto a v sobotní večer vyrazili kalit s celou rodinkou na Májovou Plesnou, což je místní vesnická akce s ochutnáváním vína a folklorní hudbou a tancema a tak. Celé se to odehrávalo v tělocvičně vyzdobené břízkama a krepovými fáborky, styl.

Takhle kalíme na venkově
 Jinak probíhal květen ve znamení učení. Bakalářku jsem chtěla mít hotovou do začátku května, ale kvůli posunutému výzkumu to nějak nevyšlo a piplala jsem se s tím až do poslední chvíle.

Přepisování dotazníků
 Někdy v půlce měsíce jsem jela do Jičína, babička potřebovala pohlídat pejska. Celý víkend jsem se drtila literaturu 19. století na nejhorší zkoušku mého studia, dvakrát mi dopsal žlutý zvýrazňovač a chytala jsem z toho už docela solidní psychózu, do toho jsem den před zkouškou ještě psala test z jiného předmětu... samozřejmě všechny zkoušky jsem potřebovala dát napoprvé, potřebovala jsem kredity a muselo se to stihnout do 24. května. Zkouška z 19. století byl masakr, pořád ještě nechápu, jak jsem to mohla udělat.

Učím se 19. století u babičky

Babiččina pejsinka
 22.5. jsem dělala poslední zkoušku, fonetiku, udělala jsem ji na jedničku. Kontrola splněných povinností, přihlašování ke státnicím, další den už jsem vkládala do SISu i bakalářku. V pátek jsem ji běžela svázat, do poledne měla být odevzdaná na sekretariátě. Užila jsem si nervy ještě i s tiskem, vytiskly se mi blbě přílohy a já si toho všimla až když už byla práce svázaná, takže nový tisk, převázání, byla jsem z toho na švestku a odevzdáním práce se mi vůbec neulevilo, protože mi okamžitě začaly naskakovat v hlavě scénáře, jak mi vedoucí nebo oponent najdou někde nějakou zásadní chybu, které jsem si nevšimla kvůli dodělávání na poslední chvíli. Mám noční můry z posudků, které přijdou bůhvíkdy.

Hotovo!
 Poslední týden mám pohov. Odhodlávám se k učení na státnice, ale strašně se mi nechce, i když už bych měla začít. Navíc mám za týden dvoje přijímačky, na ty se taky musím připravovat... tak si chodím po muzeích, na procházky, na pivo, čtu spoustu beletrie, vyvářím si na koleji a nepřipouštím si, že státnice se blíží.
Asi to dopadne jako vždy, začnu se připravovat až ve chvíli, kdy mi bude hořet termín a nebude zbytí...

pondělí 29. dubna 2013

29.4.2013

Už strašně dlouho se chystám něco sepsat, ale podobně jako KlaPi mám dojem, že naprosto nic nestíhám, nejméně ze všeho psát na blog.
Za duben jsem stihla výlet do Drážďan s kamarádkou, nechat si utáhnout rovnátka, posnídat s holkama v Café Louvre, opít se s Haničkou a marilyn, dokončit teoretickou část bakalářky, znovu se opít na movie night s děvčaty u nás na koleji, navštívit majáles v Ústí nad Labem (a přespat na tamním nádraží) a spáchat výzkum k bakalářce. Leží mi teď doma 110 dotazníků, které čekají na přeťukání do počítače, abych následně mohla vše analyzovat, popsat a shrnout v praktické části bakalářky.
Už nikdy nechci nic podobného dělat, protože lidi jsou nespolehliví kokoti a nesnáším zařizování věcí. Nemohla bych být produkční. V pátek jsem pak musela vystoupit před dvěma třídami na pražském gymnáziu a vyplnit s nimi dotazníky, v pondělí to samé na gymnáziu v Ostravě. Puberťáci jsou bestie, takže jsem si opět potvrdila, že ani učit bych nechtěla (vyvstává tedy otázka, čím já se budu živit, až tu školu jednou dodělám, asi se budu muset zahrabat někam do sklepa s korekturama nebo překladama, protože rozhodně nechci komunikovat s lidma). Jediný poznatek, který zatím z výzkumu mám je ten, že sociolingvistické dotazníkové výzkumy by se neměly dělat mezi dospívající mládeží, protože mládež vám na to sere, odpovědi střílí od boku a naprostá většina dotazníků pak nemá žádnou výpovědní hodnotu.
Čekají mě tři zkoušky, na všechny už mám termíny, tak se teď jen modlím, abych je všechny zvládla na první pokus.
Dělají mi radost kvetoucí stromy a teplo, konečně to pravé počasí pro nezřízenou konzumaci zmrzliny :) poslední dobou si ji dávám fakt skoro každý den. Ale když má člověk na krku sepisování bakalářky a tři zkoušky (a v dohledu státnice), asi má na takové úlety nárok. Pořád si říkám, že teď už začíná ten frmol, to období, kdy přestanu společensky žít a budu jen zavřená doma s učením a bakalářkou... ale dochází mi, že frmol mám už od Vánoc, jenom si prostě vždycky na tu zábavu čas najdu. Jsem hrozně nedisciplinovaná, až teď, když už mi teče do bot, tak se začínám snažit, protože fakt nechci prodlužovat studium ještě do září, ale zároveň pořád vymýšlím, co dalšího bych ještě mohla podniknout, kam jít, ačkoliv si to pak často vůbec neužiju, protože myslím na tu hromadu práce, co mě doma čeká.
Takže tolik report z mého vytíženého života a já se jdu vrhnout zpátky na ty dotazníky! Nebo možná ještě jednu epizodu Doctor Who a jahodovou zmrzlinu a pak dotazníky...

pátek 5. dubna 2013

5.4.2013

Připadá mi, že můj život se momentálně točí kolem bakalářky. Přes den rozesílám e-maily a zprávy týkající se výzkumu, ve vlaku si dělám výpisky ze zdrojových materiálů, po večerech píšu a v noci se mi zdá, jak se mi celý plán "jak dopsat bakalářku a udělat výzkum během měsíce" krásně hroutí jako domeček z karet.

Kromě toho taky chodím do školy, dokopávám se k poslední zkoušce a snažím se trochu žít.
Byla jsem s KlaPi a Martinou ve Světozoru na Lásku všemi deseti a moc se mi to líbilo, roztomilá francouzská retro komedie, konečně jsem trochu vypnula a zasmála se. A ta stylizace, kostýmy... ach, krása!
Šly jsme pak ještě na kafe a koktejly, jednou jsem si zas protáhla večerku, normálně bývám doma kolem osmé a snažím se bastlit něco do školy, ale tentokrát jsem si vyčlenila volný večer na zábavu.

Koktejly v Platýzovi


Večer poté jsem nakonec taky věnovala socializaci, měli jsme takovou menší kolejní akci s opékáním buřtů v troubě a spoustou různorodého alkoholu. Začínalo se v šest večer a končilo v jednu ráno, protože už nebylo co pít a já jsem začínala usínat, jak jsem pořád nevyspaná poslední dobou.

Slaninka opečená v troubě a alkoholy

Poslední březnovou sobotu jsem strávila s přítelem u babičky v Jičíně, vydali jsme se na pochod Českým rájem a docela nám vyšlo počasí, bylo sedm stupňů a chvilkama sluníčko. Druhý den nám v Ostravě napadlo třicet centimetrů sněhu, tak jsem si pak toho sluníčka vážila ještě víc :D

Sněh v Ově
Velikonoce jsem nějak moc nevnímala, akorát jsem se strašně přejedla. Kvůli sněhu k nám moc koledníků nepřišlo a večer jsem stejně jela zas do Prahy, abych mohla v úterý ráno jít s holkama na snídani do Mistral café. Výborné lívance s malinama a tvarohem, ale jednou týdně taková snídaně stačí, jednak nejsem zvyklá snídat a navíc jsem za snídani dala víc než normálně za jídlo na celej den a nesmím se moc rozjíždět s tím utrácením.


Čtvrtky mívám volné, takže to jsou dny, kdy doháním resty, běhám po doktorech, knihovnách, nákupech a povinnostech, včera jsme navíc byli s přítelem v Muzeu miniatur v areálu Strahovského kláštera a pak jsme šli ještě na pivo.

Mám tenhle měsíc úplně šílené nálady - ve středu jsem měla dlouhej den, chtěla jsem si večer dát čokoládu od babičky... a David mi ji vzal a schoval, protože jsem ji prej jedla jako chleba a nemůžu přece večer takhle se cpát sladkým. Chytl mě strašnej amok, protože jsem se na tu čokoládu těšila celý den a navíc mi přece NIKDO nebude brát MOJI čokoládu, tak jsem udělala hysterickou scénu završenou brekem, malé dítě hadr. Ale čokoládu jsem dostala zpátky, poctivě jsem ji celou sežrala a byla spokojená a David se mi ještě omluvil. Je poučen, že nikdy nesmí hormonálně narušené ženě odpírat sladkosti. Člověk by čekal, že v jeho věku už to bude vědět, žejo.

Dnešek mám volný zcela, užívám si to tak, že jsem nejdřív vycídila koupelnu a přiotrávila se savem a teď píšu bakalářku, seminárku a domácí úkol do mediální komunikace zároveň. Jsem strašně roztěkaná a rozjetá, pokouším se u toho ještě uklízet a píšu blog. Taky si chci ještě jít koupit popcorn a cornetto.
Večer budem koukat na film a musím jít brzo spát, protože zítra jedeme s Eliškou do Drážďan a strašně moc bych chtěla, aby bylo hezky, ale asi nebude. Co už. Proti hnusnému počasí se snažím bojovat jarně naladěným oblečením aspoň, ale moc to nepomáhá a navíc docela mrznu.


Taky jsem začala číst Nesbøho a ponořila jsem se do toho tak, že jsem cestou tramvají z centra na kolej skoro zapomněla vystoupit na konečné u kolejí, to už se mi pěkně dlouho nestalo a za střízliva snad nikdy. Konečně zas jednou něco, čím si můžu zpříjemňovat cesty vlakem a mhd a můžu si hýčkat vědomí, že je těch knih od něj hodně a většina mě teprve čeká. Knihomolovo potěšení :) Škoda jen, že je nemám ve čtečce, tahat s sebou takovou bichli už nejsem zvyklá.


pátek 22. března 2013

22.3.2013

Mám ze sebe radost.
Nechci to zakřiknout, protože moc často se mi nepodaří, že bych byla sama se sebou a svým životem spokojená. Ale vážně mám pocit, že je všechno tak, jak by to mělo být.

Hodně čtu. A užívám si to. Za poslední čtyři roky se bohemistice skoro povedlo mi čtení znechutit. Vážně, když musíte každý týden číst několik knih ze starší české literatury a 19. století, samozřejmě něco, co vůbec číst nechcete, docela vám to naruší radost ze čtení. Kdykoliv jsem pak otevřela knihu, okamžitě jsem ji začala analyzovat, vyhledávat typické narativní postupy, posuzovat roli vypravěče, dokonce jsem jednu dobu vnímala víc stavbu věty a vztahy mezi větnými členy než samotný děj knihy. To člověka docela otráví.
Teď si čtu pro radost. Čtu jen to, co si přečíst chci. Je mi jedno, jestli jsou to YA romány, romantické cajdáky, aktuální bestsellery nebo Hemingway. Chci prožívat příběhy, nořit se do životů románových postav a na chvíli se jimi stát. Konečně mám ze čtení zase požitek.

Pustila jsem se do psaní bakalářky. Nedá se říct, že by mě to nějak extra bavilo, ale naplňuje mě to pocitem sebeuspokojení, že jsem se zvládla přemoct a dopsat další kapitolu (většinou takové přemáhání trvá celý večer a kapitolu pak dopisuju mezi půlnocí a jednou hodinou ranní).


Nakoupila jsem si spoustu jarního oblečení, takže mě slunečné počasí nezastihne nepřipravenou. Pokud teda nějaké jaro vůbec dorazí, protože zatím je venku lednová zima. Tak se s tím oblečením (hlavně s lodičkama!) mazlím aspoň doma a představuju si, jak se s jarním počasím vyloupne ze zimní ulity i zbrusu nová, pastelově vyladěná Sylvinka.


Žiju společensky. Bála jsem se, že až se pustím do bakalářky a plnění restů ke státnicím, můj společenský život odumře. Naštěstí zatím všechno stíhám, byla jsem na CCF show v NTK a na plese FF UK, občas jdeme s přítelem na večeři nebo si pozveme někoho na návštěvu. Za týden si chci vyšlápnout pochod Českým rájem a za dva týdny snad s kamarádkou vyrazíme do Drážďan.
Mrzí mě snad jen to, že si nestíhám všechno zaznamenávat. Chtěla bych fotit, psát, vést si deníček, ale zvládám jen občasně tweetovat a psát o přečtených knihách.

Mám spoustu plánů do budoucna. Stránky mého diáře se prohýbají pod tíhou všech těch písmenek, která jsem na ně načmárala v záchvatech plánovacích nálad.

Teď už jen uvádět všechny ty plány ve skutečnost.

Warm Bodies

Isaac Marion
Warm Bodies

Nejsem zrovna příznivec postapokalyptických zombie příběhů, ale tohle je něco jiného.
Je to romance se zombíkem v roli hlavního hrdiny.
R si nepamatuje své jméno, svůj předchozí život, ani svou smrt. Požírá lidské mozky, celé dny se poflakuje na letišti a hlavou mu poletují myšlenky nečekaně vyspělé na chodící mrtvolu. Někdy si klade až znepokojivé otázky o smyslu bytí a když se zamiluje do živé dívky Julie, začne se měnit a o to více uvažovat.
Celá kniha je psána z pohledu R - jsme obeznámeni s jeho složitými duševními pochody a tím víc ho litujeme a soucítíme s ním, když se pokouší ze sebe dostat inteligentní souvislou větu, ale dokáže trhavě produkovat jen slabiky jednoduchých slov. R není jako ostatní. Je citlivý a přemýšlivý. Je odhodlán se změnit a s pomocí Julie a dalších uvědomělých zombíků změnit postapokalyptický svět, obrodit ho do lepší podoby.

We smile, because this is how we save the world.

Zní to celé neuvěřitelně idealisticky a místy to i naivně idealistické je, ale je to dojemné a je to poutavé.
Myšlenky typu "stačí chtít a člověk může změnit nejen sebe, ale i celý svět okolo" jsou krásné, jakkoliv v realitě mnohdy nefungují. V téhle knížce mi to vůbec nevadilo. Jak jsem přijala celý ten za vlasy přitažený koncept osvíceného zombíka, tak jsem se povznesla i nad zjevně snílkovské vize prostupující zejména druhou polovinou knihy. Líbí se mi, jakou to vysílá zprávu čtenářům; poselství o naději, která umírá poslední, o víře v lidstvo, lidství a lidské svědomí, úvahy o smyslu udržování kultury a umění, hlavně pak o smyslu psaní.

Why is it beautiful that humanity keeps coming back? Herpes does that, too.

Těžké otázky jsou zlehčovány lehce sarkastickým humorem, ale o to více zoufale a naléhavě zní potřeba je řešit. Pro dospívající čtenáře, kteří sami prochází složitým obdobím hledání odpovědí na mnohé z otázek kladených v knize, je to ideální. Pro čtenáře cynické a protřelé životem to možná nebude jejich šálek kávy, ale já jsem naštěstí duší věčná puberťačka, takže si nestěžuju.
Někdy je pěkné uvěřit, že láska má moc vyléčit svět.

P.S. Potěšila mě nevtíravá narážka na příběh Romea a Julie od Shakespeara - odkazují na něj nejen jména hlavních hrdinů, ale také balkonová scéna a nepřízeň Juliina otce.

pátek 15. března 2013

Dítě v pravý čas

Ian McEwan
Dítě v pravý čas

Příběh začíná tragédií, když manželství spisovatele dětských knížek Stephena a jeho ženy Julie zasáhne nenadálé zmizení jejich malé dcerky Kate. Právě na začátku nás kniha pomocí popisu inkriminovaného dne vtáhne do děje a nepustí nás ani později, kdy už příběh trochu zvolní a není tak nabitý dramatem, ale spíše si pohrává s myšlenkami o vnímání času a dětství.

Anglický název Child in Time je krásně výstižný. Pokrývá tematiku relativity plynutí času ve vztahu k dětství ve všech polohách, které v knize najdeme. McEwan zpracovává motiv dětství v širokých souvislostech, které si mnohdy při čtení neuvědomíme a dojdou nám až později. Nejde tady vlastně tak moc o ztracenou dcerku - mnohem drtivější mi přišel osud Stephenova přítele Charlese, který ač prožívá politický úspěch, stahuje se do ústraní a snaží se vyrovnat s nemožností navrátit se do časů dětství, kdy neměl žádnou zodpovědnost ani závazky. Boj jeho dospělé individuality vědomé povinností a vnitřního dítěte, které se zoufale dere na povrch, je ve svém důsledku stejně tragický jako mučivé představy Stephena o růstu a dospívání jeho ztracené holčičky. Jak je Stephen pronásledován stínem své dcery, sám se ve snové časové smyčce vrací ke chvíli svého života, kdy jeho rodiče jako mladý pár řešili jeho nastávající existenci. Právě tato linie knihy, tedy myšlenka, že život našich rodičů před naším narozením považujeme za nepodstatný a postrádající smysl, mě velmi zaujala. Nějak samozřejmě si myslíme, že životy lidí, kteří nás zplodili, celou dobu neomylně směřovaly právě k okamžiku, kdy jsme se narodili. Bez nás by byl život našich rodičů neúplný. Stephen ale zjistí, že jako nenarozené dítě nebyl hlavní postavou svého příběhu, nýbrž jen vedlejší postavou příběhu rodičů a nechybělo mnoho, aby se vůbec nenarodil.

Ačkoliv se může zdát, že jde o těžké, nepříliš optimistické čtení, konec je překvapivě pozitivní. Všude jsem se dočetla, že je kniha oceňována jako McEwanovo mistrovské dílo v rovině jazykové i myšlenkové, ale mně se pořád nejvíce líbí Pokání - k tématu dítěte a času možná musím ještě dozrát a jednou si tuto velmi dobře napsanou knihu třeba vychutnám lépe, až ji budu moct posoudit i z pohledu rodiče.

sobota 9. března 2013

The Fault in Our Stars

John Green

The Fault in Our Stars

"You don't get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you."

Novou knihu Johna Greena jsem četla někdy kolem Vánoc. Když jsem teď zjistila, že byla přeložena do češtiny, nevěděla jsem, co si o tom myslet, protože ačkoliv jsem ráda, že se taková kvalitní kniha dostane do širšího povědomí, trochu se bojím, jak ten český překlad vypadá a jestli nezabil spoustu krásných formulací, jak se stalo u překladu The Perks of Being a Wallflower.

V každém případě jde o pozoruhodný počin. Od autora jsem před nějakým časem četla Looking for Alaska a mnoho mají tyto knihy společného. Opět se setkáváme s dospívajícími protagonisty, kteří jsou nadmíru přemýšliví a potýkají se s obavami z prázdného, nenaplněného bytí a snahou učinit svůj život nějak významným a užitečným, zblízka se setkávají se smrtí a musí se vyrovnat s bolestí a pocitem ztráty.
Nemám ráda knihy o nemocných lidech, protože se vždy bojím, že se mi dostane melodramaticky ubrečeného příběhu s předžvýkanými poselstvími zaobalenými do klišoidních vět o síle ducha a pozitivního myšlení.
John Green na to jde odjinud, s osobní tragédií své dospívající hrdinky se vyrovnává s humorem místy pořádně černým. Vždyť co taky jiného může teenager dělat, když ví, že někdy v blízké budoucnosti zemře na rakovinu?

Hazel se nelituje. Jenom se bojí, aby svou smrtí neranila víc lidí, než je nutné. Proto k sobě nechce nikoho poutat, nechce navazovat vztahy. Pak potká Augusta a ten jejími zásadami pořádně otřese. On sám se taky bojí; pro změnu toho, že je jeho život nevýznamný a že pokud zemře, bude zcela zapomenut. Vždyť kolik lidí už prožilo své životy a pak odešli ze světa a nikdo nikdy si na ně už nevzpomněl? Augustus po sobě chce zanechat stopu, svůj život prožít naplno navzdory omezením vyplývajícím z nemoci.
A pak je tam taky jedna kniha, která oba spojuje a ovlivní jejich životy mnohem více, než by čekali.

The Fault in Our Stars je kniha určená zejména pro dospívajícího čtenáře, ale ani ten dospělý by ji neměl zatracovat, hlavní hrdinové totiž řeší problémy, se kterými se často neumí vyrovnat ani vyspělí jedinci. Své starosti a trápení zlehčují vtipem a některé situace jsou tak nabité tragikomičnem, že místy se u knihy nahlas smějete a zároveň brečíte, protože cítíte nad životy hrdinů stejnou bezmoc, jako oni sami. Někdy ta chyba totiž není v nás. Někdy nám hvězdy prostě nepřejí a nic s tím nenaděláme, můžeme se tomu jen smát.

Tato úžasně napsaná a k zamyšlení nutící kniha potvrzuje, že John Green patří mezi nejlepší současné spisovatele pro mladé čtenářské publikum a je čím dál lepší. Vážně se těším, s čím přijde příště (a doufám, že překladu se dočkají i jeho starší knihy, protože si to zaslouží).

P.S. Pokud máte taky tak rádi  citáty z knížek Johna Greena, doporučuju se podívat sem.