It is most likely that I will die next to a pile of books I was meaning to read. (Lemony Snicket)

neděle 8. prosince 2013

Hello December!





V Ostravě před pár hodinami konečně začalo sněžit. Ideální večer na zachumlání do teplého županu, popíjení horké čokolády a nakupování vánočních dárků na internetu za poslechu anglických koled a s vrnícím kocourkem na klíně.

Prosinec je můj nejoblíbenější měsíc. Zbožňuju Vánoce a každý rok natěšeně očekávám první sníh.
Advent je pro mě období rituálů - jak těch obecně známých, tak těch mých osobních.
Každý rok jezdíme s rodinkou do Vídně na svařák a trhy, každý rok za mnou v některý všední den do Prahy přijíždí maminka, abychom si daly perníkové latté ve Starbucks a celý den nakupovaly dárky.
Bez adventního kalendáře se nedokážu obejít. Stačí mi nějaký obyčejný, poslední dva roky ulítávám na adventních kalendářích Hello Kitty z Tesca za 20 korun.


Vymýšlení a nakupování dárků pro rodinu i kamarády mě baví, dokonce ani davy lidí v obchoďácích mi to nedokážou znechutit.
Letos se snažím pořádně si každý prosincový den užít, chodím nakupovat s kamarádkami, popíjím svařák na trzích, byla jsem s kamarády na koncertě Brit Floyd a večery, které trávím doma, si zpříjemňuju vánoční hudbou a filmy.


Taky sledujete každý rok před Vánoci Lásku nebeskou? V naší rodině už je to zažitá tradice. Ten film už známe tak nazpaměť, že jsem letos maminku donutila, abychom si ho v rámci její výuky angličtiny pustily v originále a s anglickými titulky.
Kromě Lásky nebeské se s máti taky každý rok díváme na Prázdniny (boží vánoční romantická komedie s Kate Winslet a Cameron Diaz) a Deník Bridget Jones (to snad všichni znáte, ne?). Se sestrou zas oprašujeme filmy našeho dětství - Sám doma, Grinch, případně co zrovna běží v televizi.

Letošní Vánoce budou ještě o něco speciálnější, protože od včerejška máme doma nového kocourka. Ještě nemá jméno, ale už teď víme, že to bude zlatíčko rodiny, protože většího mazla jsme snad ještě neměli.


Má nádherně chundelatý ocas a hustou srst, zbožňuje drbání na bříšku a od první noci se mnou spí v posteli. Obávám se, že moje třináctiletá kočička začne brzo žárlit. Bobíšek se pomalu seznamuje s velkým domem, další kočkou, psem a ještě chudák netuší, že v úterý mu dorazí další kamarádka - babiččina tříletá bišonice.
Letos bude asi u stromečku veselo :)

Jako by nestačilo, že prosinec je měsícem Vánoc, tento rok je pro nás prosinec hlavně měsícem tatínkových padesátých narozenin. Vše se plánuje už dva měsíce, každý víkend se u nás střídají návštěvy gratulantů a příští víkend vypukne obří rodinná oslava. A aby toho nebylo málo, v úterý, přímo v den tatínkových narozenin, budu mít promoce.

K tomu si připočtěte všechny ty práce a referáty do školy, načítání knížek ke zkouškám, chození po vánočních večírcích, předávání dárků s kamarádkami... rozhodně se nenudím, program mám pořádně nabitý. Jsem ráda, když mám takhle večer (ve dvě ráno) čas si sednout k blogům a jiným odpočinkovým aktivitám, nebo když zrovna cestu vlakem neprospím a stihnu si přečíst i něco málo z mimoškolní četby.

Pokud máte taky chuť si něco přečíst, nevíte co, ale rádi byste něco vánočního, mám pro vás tip.
Vánoce nebudou! od Johna Grishama je vtipná oddechová knížka o postarších manželích, kteří se rozhodli, že se vyhnou všemu tomu předvánočnímu shonu a stresu a prostě Vánoce zruší. Samozřejmě se vše zvrtne, pokazí, ale dobře to dopadne a vy se pobavíte a naladíte na vánoční vlnu.
Příjemná jednohubka mezi pečením cukroví a zdobením stromečku :)

úterý 26. listopadu 2013

Attachments

Rainbow Rowell
Attachments

Lincoln má 29 let, žije se svou matkou a pracuje v novinách jako správce internetového zabezpečení, což v praxi znamená, že po nocích vysedává v kanceláři u počítače a kontroluje, zda některý ze zaměstnanců nezneužívá svůj pracovní mail pro nevhodné účely.
Novinářky Jennifer a Beth vědí, že někdo kontroluje pracovní maily, ale to jim nebrání v dlouhých mailových konverzacích o osobních problémech, v nichž se kromě spousty vtípků objevují i závadná slova, kvůli kterým se maily obou kamarádek dostanou do schránky Lincolna. Správně by jim měl poslat napomenutí, on ale místo toho začne jejich zábavné maily pročítat a nedokáže přestat, až si jednoho dne uvědomí, že ačkoliv zná Beth pouze skrze její písemný projev, začíná k ní pociťovat velmi reálnou náklonnost...

Můj první dojem byl, že Lincoln je prvotřídní creepy guy. V podstatě klasický nerd. Až na to, že údajně vypadá jako James Dean (ale přesto už devět let neměl přítelkyni, nemá skoro žádné přátele a sobotní večery tráví hraním Dungeon & Dragons. Kde se stala chyba?).
Po nocích se hrabe v mailech Jennifer a Beth, sleduje jejich zprávy jako nějaký seriál a občas se taky prochází prázdnou kanceláří kolem pracovního stolu Beth, protože chce vidět, kde přes den sedí dívka, která ho tak okouzlila... ji samotnou ale naživo vidět nechce. Zamiloval se do ní, ale nedělá nic pro to, aby s ní mohl navázat nějaký vztah, protože ona má přítele (který ji však nechce požádat o ruku a jsou s ním samé problémy) a protože... no, musel by jí přiznat, že se chová jako nějaký stalkerský úchyl a čte její maily.
Lincoln je zezačátku dost nesnesitelná postava (pokud si zrovna nelibujete v ufňukaných a nerozhodných mužích), ale časem se postaví na vlastní nohy a začne být trochu sympatičtější.

Oproti tomu Beth a Jennifer jsou skvělé, jejich mailové rozhovory byly nejlepšími částmi příběhu. Zábavné slovní přestřelky plné vtípků a popkulturních narážek jsou světlým bodem nejen v Lincolnově patetickém životě, ale také v celé knížce.

Attachments je prvotina této autorky a podle mě také její nejslabší dílo, přesto se nedá označit za vyloženě špatnou knihu, jako oddychové čtení fajn. Je to odrazový můstek pro boží young adult knížky Eleanor & Park a Fangirl a už tady je znát, jak skvělá je Rainbow Rowell v dialozích, které plynou přirozeně a jsou chytré a vtipně vypointované. Záplatka je nápaditá, ale dalo se z ní vytěžit víc a k hlavnímu hrdinovi už jsem se vyjadřovala.
Být autorkou, vykašlu se na adult fiction a píšu jen young adult. Její styl tomuhle žánru sedí mnohem víc, nějak jsem těm postavám prostě nedokázala uvěřit, že jsou dospělé a tím víc mě pak štvalo jejich dětinské chování.


sobota 23. listopadu 2013

Zvláštní smutek citronového koláče

Aimee Benderová
Zvláštní smutek citronového koláče

“Many kids, it seemed, would find out that their parents were flawed, messed-up people later in life, and I didn't appreciate getting to know it all so strong and early.”

Rose Edelsteinová je devítiletá přemýšlivá holčička a jednoho dne při ochutnávání matčina citronového koláče v sobě objeví zvláštní schopnost - dokáže "ochutnat" citové rozpoložení ostatních skrze jídlo, které připravili.
Citronový koláč její matky chutná jako zoufalství a Rose je zděšená. Nejprve odmítá jíst, protože nechce v každém soustu cítit to, co cítí členové její rodiny - beznaděj, neuspokojené touhy, strach, vytržení z reality. Dozvídá se toho až příliš o niterním životě lidí kolem ní a neví, co si s nově nabytým darem počít.
Nejspíš se s ním musí prostě naučit žít.

Od začátku se mi líbilo, jakým stylem je kniha napsaná. Ačkoliv se první část knihy odehrává z pohledu devítileté dívenky, její myšlení je překvapivě (a přesto uvěřitelně) vyspělé a racionální a není těžké se s její nečekanou a těžkou situací ztotožnit. Autorka si pohrává se slovy, že téměř sami cítíte na jazyku hořkou pachuť bezmoci. Vztahy mezi lidmi a jejich povahy bravurně vykresluje skrze běžné situace každodenního života, jako je sledování televize s otcem nebo rodinná večeře. Rodina na první pohled fungující skrývá pod naleštěným povrchem mnoho tajemství, každý člen je uvnitř nějak rozbitý, i když o tom třeba ani sám neví.
Rose ochutnává jídlo a ví. Raději by nevěděla, protože nemá ponětí, jak s nejosobnějšími informacemi o blízkých lidech naložit.

Zhruba druhá polovina knihy, kdy už je Rose dospívající a dospělá, mi přišla maličko slabší, ale celý ten zdánlivě obyčejný svět ozvláštněný neobvyklými magickými schopnostmi postav mě zaujal, trochu rozesmutnil a donutil k uvažování.
Co kdybych mohla ochutnat emoce lidí kolem sebe, své rodiny? Co bych se o nich dozvěděla?
Některé věci je prostě lepší o druhých nevědět.


čtvrtek 14. listopadu 2013

Fangirl

Rainbow Rowell
Fangirl

“Sometimes writing is running downhill, your fingers jerking behind you on the keyboard the way your legs do when they can’t quite keep up with gravity.”

Pokud milujete psaní, čtení a víte (nebo alespoň tušíte), jaké to je, když se vám z představy neznámých situací a setkávání se s novými lidmi úzkostí zvedá žaludek, v téhle knize se najdete.
Přesně taková je totiž hlavní hrdinka Cath, která právě nastoupila na univerzitu a ačkoliv si myslela, že bude bydlet a žít společně se svou dvojčecí sestrou Wren, opak je pravdou a musí se prvním rokem vysoké a všemi nástrahami nového života protloukat sama, protože Wren chce být nezávislá a se sestrou se "rozejde". K tomu je Cath neustále sužována obavami o psychicky nestálého tatínka, který zůstal po odchodu dcer na univerzitu doma sám a nezvládá to úplně nejlépe.
Cath se zuby nehty drží svého světa plného čtení, psaní fanfiction o své oblíbené fiktivní postavě Simonovi Snowovi, svých návyků a introvertního způsobu života, ten jí ale začnou narušovat noví lidé, s nimiž přichází do styku - drsná spolubydlící Reagan, její veselý kamarád Levi, sympatický spolužák Nick, který s Cath chodí na hodiny tvůrčího psaní... 

“I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
"Me, too. I'm sorry you ruined it by being so pathetic.”

Tahle knížka mi stylem vyprávění a všudypřítomným ironickým humorem připomínala nejen mého oblíbeného Johna Greena, ale také Meg Cabot, kterou jsem byla posedlá ve svých teen letech. Stejně jako knížky Johna Greena, ani tohle ale není procházka růžovou zahradou. Hlavní hrdinka se občas musí vypořádat s docela dramatickými událostmi a nepříjemnými situacemi, díky čemuž se Cath před našima očima mění a dospívá.
V podstatě celou dobu, co jsem to četla, jsem se usmívala a občas jsem se smála i nahlas. Ohromně příjemná a dobře napsaná knížka o přechodu z pohodlného středoškolského života u rodičů do světa téměř dospělých vysokoškoláků a o jedné úzkostlivé a nejisté náruživé spisovatelce, která má problémy se novému režimu přizpůsobit.

“Just … isn’t giving up allowed sometimes? Isn’t it okay to say, ‘This really hurts, so I’m going to stop trying’?”
“It sets a dangerous precedent.”
“For avoiding pain?”
“For avoiding life.”


Trochu jsem se bála, jak to celé dopadne, ale nebyla jsem zklamaná. Zavírala jsem knížku (obrazně řečeno, protože jsem ji četla na čtečce) s pocitem, že všechno je tak, jak to má být.


čtvrtek 7. listopadu 2013

6. 11. 2013

Podzim 2013 je pro mě jedno velké zemětřesení.
V září jsem konečně odstátnicovala a říjnem začalo studium mé vysněné literární komparatistiky.
Pustila jsem se do shánění práce. Rozhodla jsem se, že chci jet příští rok na Erasmus do Anglie.
Rozešla jsem se s přítelem. Umřel nám kocourek.

Až jednou budu psát paměti, tenhle podzim vydá na hodně dlouhou kapitolu plnou strachu, smutku a stresu.
Občas mnou ale projede jiskra vzrušení a nadšení ze všeho toho, co mě čeká, ze všeho nového, co přijde.
To je to jediné, co mě teď drží nad vodou. Víra, že už brzy bude líp a vědomí, že jsem se rozhodla dobře.


čtvrtek 19. září 2013

Eleanor & Park

Rainbow Rowell
Eleanor & Park

Proč jsou i v dnešní době lidé přitahováni prostou lovestory dvou sotva odrostlých dětí, Romea a Julie?
Protože si všichni rádi připomínáme, jaké to bylo, když jsme byli mladí a poprvé zamilovaní, říká Eleanor hned zkraje a vystihuje tím také důvod, proč číst tuhle knihu. Protože je neskutečně krásné a trochu bolestné ponořit se zpátky do dob, kdy jsme objevovali svět prvních nesmělých doteků a neohrabaných polibků a mysleli si, že tohle je napořád, že tahle láska je tak silná, že nemůže skončit.

“It was the nicest thing she could imagine. It made her want to have his babies and give him both of her kidneys.”

Příběh dvou šestnáctiletých outsiderů Eleanor a Parka odehrávající se v Americe v 80. letech je vlastně jednoduchý. Zprvu nechápou, co se to děje a najednou nejsou schopni trávit čas jeden bez druhého.
Všechno je nové, všechno vyvolává rozpaky, motýlky v břiše a nervózní pocity. Přijdou první vyznání lásky i první rozmíšky.
Musí se potýkat s nepříznivými okolnostmi i vlastními pochybami.
Mohou všechno překonat? Může mladá láska vydržet?

Pasáže z pohledu obou hlavních protagonistů působí tak reálně a silně, že budete svou první lásku prožívat znova spolu s Eleanor a Parkem. Budete se usmívat i plakat a možná vás dokonce polechtají v břiše motýlci, o kterých jste si mysleli, že už jsou dávno pryč.

“Nothing before you counts," he said. "And I can't even imagine an after."



středa 4. září 2013

Když dozrávají ostružiny...

...znamená to, že léto končí. V noci je zima, stmívá se dřív a mírné sluníčko svítí měkce a nesměle.

Vůbec mi to nevadí, naopak. Léta už mám plné zuby a těším se na klidné večery s hrníčkem čaje a knížkou, zavrtaná v posteli a obložená kočkama. Dneska jsem uvařila zelňačku, zítra budu péct ostružinový koláč a ve sklepě nám kvasí švestky na slivovici.
Podzim je tu.








sobota 31. srpna 2013

Zlodějka knih

Markus Zusak

Zlodějka knih

“A small fact:
You are going to die....does this worry you?”


Vůbec jsem nevěděla, co čeho jdu, když jsem tuhle knihu začínala číst. Myslela jsem si, "aha, další srdceryvný příběh z druhé světové války, to tady dlouho nebylo".
Jenže tenhle příběh je jiný.
Ze všeho nejdřív vás zarazí, že ho vypráví Smrt, která se snaží pochopit lidské počínání.
Odnáší miliony duší mrtvých těl, protože jeden muž se rozhodl, že ovládne svět.
Smrt si všímá všeho, zaníceně pozoruje uchvacující barvy oblohy i to, jakým způsobem lidé umírají. Všimne si také německé dívky Liesel, která objevuje kouzelnou moc slov a krade knížky.

“It’s a small story really, about, among other things:

* A girl
* Some words
* An accordionist
* Some fanatical Germans
* A Jewish fist fighter
* And quite a lot of thievery”

Nečte se to snadno, potřebujete klid, abyste vstřebali všechny dojmy Smrti a její občas překvapivý způsob vyprávění proložený množstvím vsuvek, poznámek a faktů. Smrt taky ráda spoileruje, takže vás už několikrát dopředu varuje, že to nedopadne dobře. Stejně jsem na ten konec nebyla připravená.

“She was saying goodbye and she didn't even know it.”

Bylo mi z toho smutno. Nějak nevím, co víc říct, protože to si musí každý přečíst, prožít společně s Liesel a Smrtí a sám se nad tím zamyslet.
Rozhodně bych ale jednou dala tuhle knížku přečíst svým dětem, už jen proto, že je důležité umět na věci nazírat z různých úhlů pohledu (a příběh vyprávěný z pohledu Smrti vás vážně donutí k zamyšlení).

čtvrtek 29. srpna 2013

The Selection a The Elite

Kiera Cass

The Selection, The Elite


Je to taková ta knižní záležitost, na kterou se až moc snadno hází špína.

Hlavní hrdinka se většinu času chová tak, že byste ji nejraději hodili do řezačky.
Vlastně skoro všechny postavy jednají naprosto nekonzistentně, jako by neměly žádnou osobnost, natož mozek.
Alternativní svět, který vlastně není tak dystopický, za jaký ho autorka vydává, nedává absolutně žádný smysl.
Příběh škobrtá přes velmi neuměle nastražené zápletky a každý vývojový zvrat je klišé jak Brno.
Autorka okázale ignoruje jakousi klasickou výstavbu příběhu s vyvrcholením děje - žádný vrchol nehledejte. Hlavní hrdinka se prostě plácá mezi dvěma mladými muži a nedokáže se rozhodnout, kterému z nich by měla dát přednost. Oni si to nechávají líbit a trpělivě čekají, až se rozhodne. To je všechno.

Mohla bych pokračovat dál a dál a cupovat tuhle zatím nedokončenou trilogii na kousíčky, ale raději se zaměřím na důvod, proč jsem to vůbec (do)četla.

Jsem čtenář zvídavý a vážně jsem chtěla vědět, jak se to bude dál vyvíjet a jestli alespoň ve druhém díle autorka prokáže trochu invence (a že měla možností! Bohužel je všechny zazdila).
Princeznovské prostředí je pro mě jako magnet. Hlavní hrdinka usiluje v nějaké bizarní soutěži o post princezny a srdce sličného prince, celou dobu se pohybuje v zámeckém sídle a nosí nádherné šaty. Tomuhle já prostě nedokážu odolat, jakkoliv je ten příběh pitomý.
Je to jednoduše napsané a čte se to rychle. Za tři dny jsem měla oba díly přečtené.

Přečtu si i třetí díl už jen proto, abych měla tuhle trilogii kompletní. A protože bych vážně chtěla vědět, koho si nakonec hlavní hrdinka vybere. Nebo jestli ji třeba někdo nehodí do řezačky (vážně bych to ocenila).

pátek 31. května 2013

31.5.2013

Mám za sebou perný měsíc. Byla jsem poslední týden tak vyšťavená ze všech událostí kolem zkoušek a odevzdávání bakalářky, že až teď mám trochu energie a chuti něco napsat.
Asi v souladu s mou náladou bylo i počasí dost strašné, na prvního máje poprchávalo a bylo zamračeno, ale měli jsme s Davidem naplánovaný piknik, tak jsme se nenechali rozhodit, přibalili flašku medoviny navrch a vyrazili do parku k přehradě piknikovat a chlastat.
Měla jsem v plánu začátkem května udělat zkoušku z literatury 19. století, která mi už dva roky visela v SISu nesplněná. Jenže pak nám přijel na víkend do Ostravy bratránek s přítelkyní, takže zkoušku jsem si odsunula na neurčito. Nicméně jsme se ségrou protáhly návštěvu Vítkovicema (kde jsem nikdy nebyla), kavárnou Daniel a ostravskou zoo (kde jsem byla asi dvakrát v životě). Velmi přínosné pro všechny zúčastněné.

Vítkovice
Stodolní jsme kvůli špatnému počasí odložili na léto a v sobotní večer vyrazili kalit s celou rodinkou na Májovou Plesnou, což je místní vesnická akce s ochutnáváním vína a folklorní hudbou a tancema a tak. Celé se to odehrávalo v tělocvičně vyzdobené břízkama a krepovými fáborky, styl.

Takhle kalíme na venkově
 Jinak probíhal květen ve znamení učení. Bakalářku jsem chtěla mít hotovou do začátku května, ale kvůli posunutému výzkumu to nějak nevyšlo a piplala jsem se s tím až do poslední chvíle.

Přepisování dotazníků
 Někdy v půlce měsíce jsem jela do Jičína, babička potřebovala pohlídat pejska. Celý víkend jsem se drtila literaturu 19. století na nejhorší zkoušku mého studia, dvakrát mi dopsal žlutý zvýrazňovač a chytala jsem z toho už docela solidní psychózu, do toho jsem den před zkouškou ještě psala test z jiného předmětu... samozřejmě všechny zkoušky jsem potřebovala dát napoprvé, potřebovala jsem kredity a muselo se to stihnout do 24. května. Zkouška z 19. století byl masakr, pořád ještě nechápu, jak jsem to mohla udělat.

Učím se 19. století u babičky

Babiččina pejsinka
 22.5. jsem dělala poslední zkoušku, fonetiku, udělala jsem ji na jedničku. Kontrola splněných povinností, přihlašování ke státnicím, další den už jsem vkládala do SISu i bakalářku. V pátek jsem ji běžela svázat, do poledne měla být odevzdaná na sekretariátě. Užila jsem si nervy ještě i s tiskem, vytiskly se mi blbě přílohy a já si toho všimla až když už byla práce svázaná, takže nový tisk, převázání, byla jsem z toho na švestku a odevzdáním práce se mi vůbec neulevilo, protože mi okamžitě začaly naskakovat v hlavě scénáře, jak mi vedoucí nebo oponent najdou někde nějakou zásadní chybu, které jsem si nevšimla kvůli dodělávání na poslední chvíli. Mám noční můry z posudků, které přijdou bůhvíkdy.

Hotovo!
 Poslední týden mám pohov. Odhodlávám se k učení na státnice, ale strašně se mi nechce, i když už bych měla začít. Navíc mám za týden dvoje přijímačky, na ty se taky musím připravovat... tak si chodím po muzeích, na procházky, na pivo, čtu spoustu beletrie, vyvářím si na koleji a nepřipouštím si, že státnice se blíží.
Asi to dopadne jako vždy, začnu se připravovat až ve chvíli, kdy mi bude hořet termín a nebude zbytí...