22.3.2013

Mám ze sebe radost.
Nechci to zakřiknout, protože moc často se mi nepodaří, že bych byla sama se sebou a svým životem spokojená. Ale vážně mám pocit, že je všechno tak, jak by to mělo být.

Hodně čtu. A užívám si to. Za poslední čtyři roky se bohemistice skoro povedlo mi čtení znechutit. Vážně, když musíte každý týden číst několik knih ze starší české literatury a 19. století, samozřejmě něco, co vůbec číst nechcete, docela vám to naruší radost ze čtení. Kdykoliv jsem pak otevřela knihu, okamžitě jsem ji začala analyzovat, vyhledávat typické narativní postupy, posuzovat roli vypravěče, dokonce jsem jednu dobu vnímala víc stavbu věty a vztahy mezi větnými členy než samotný děj knihy. To člověka docela otráví.
Teď si čtu pro radost. Čtu jen to, co si přečíst chci. Je mi jedno, jestli jsou to YA romány, romantické cajdáky, aktuální bestsellery nebo Hemingway. Chci prožívat příběhy, nořit se do životů románových postav a na chvíli se jimi stát. Konečně mám ze čtení zase požitek.

Pustila jsem se do psaní bakalářky. Nedá se říct, že by mě to nějak extra bavilo, ale naplňuje mě to pocitem sebeuspokojení, že jsem se zvládla přemoct a dopsat další kapitolu (většinou takové přemáhání trvá celý večer a kapitolu pak dopisuju mezi půlnocí a jednou hodinou ranní).

Nakoupila jsem si spoustu jarního oblečení, takže mě slunečné počasí nezastihne nepřipravenou. Pokud teda nějaké jaro vůbec dorazí, protože zatím je venku lednová zima. Tak se s tím oblečením (hlavně s lodičkama!) mazlím aspoň doma a představuju si, jak se s jarním počasím vyloupne ze zimní ulity i zbrusu nová, pastelově vyladěná Sylvinka.

Žiju společensky. Bála jsem se, že až se pustím do bakalářky a plnění restů ke státnicím, můj společenský život odumře. Naštěstí zatím všechno stíhám, byla jsem na CCF show v NTK a na plese FF UK, občas jdeme s přítelem na večeři nebo si pozveme někoho na návštěvu. Za týden si chci vyšlápnout pochod Českým rájem a za dva týdny snad s kamarádkou vyrazíme do Drážďan.
Mrzí mě snad jen to, že si nestíhám všechno zaznamenávat. Chtěla bych fotit, psát, vést si deníček, ale zvládám jen občasně tweetovat a psát o přečtených knihách.

Mám spoustu plánů do budoucna. Stránky mého diáře se prohýbají pod tíhou všech těch písmenek, která jsem na ně načmárala v záchvatech plánovacích nálad.

Teď už jen uvádět všechny ty plány ve skutečnost.

Warm Bodies

Isaac Marion

Warm Bodies

Nejsem zrovna příznivec postapokalyptických zombie příběhů, ale tohle je něco jiného.

Je to romance se zombíkem v roli hlavního hrdiny.

R si nepamatuje své jméno, svůj předchozí život, ani svou smrt. Požírá lidské mozky, celé dny se poflakuje na letišti a hlavou mu poletují myšlenky nečekaně vyspělé na chodící mrtvolu. Někdy si klade až znepokojivé otázky o smyslu bytí a když se zamiluje do živé dívky Julie, začne se měnit a o to více uvažovat.

Celá kniha je psána z pohledu R - jsme obeznámeni s jeho složitými duševními pochody a tím víc ho litujeme a soucítíme s ním, když se pokouší ze sebe dostat inteligentní souvislou větu, ale dokáže trhavě produkovat jen slabiky jednoduchých slov. R není jako ostatní. Je citlivý a přemýšlivý. Je odhodlán se změnit a s pomocí Julie a dalších uvědomělých zombíků změnit postapokalyptický svět, obrodit ho do lepší podoby.

We smile, because this is how we save the world.

Zní to celé neuvěřitelně idealisticky a místy to i naivně idealistické je, ale je to dojemné a je to poutavé.

Myšlenky typu "stačí chtít a člověk může změnit nejen sebe, ale i celý svět okolo" jsou krásné, jakkoliv v realitě mnohdy nefungují. V téhle knížce mi to vůbec nevadilo. Jak jsem přijala celý ten za vlasy přitažený koncept osvíceného zombíka, tak jsem se povznesla i nad zjevně snílkovské vize prostupující zejména druhou polovinou knihy. Líbí se mi, jakou to vysílá zprávu čtenářům; poselství o naději, která umírá poslední, o víře v lidstvo, lidství a lidské svědomí, úvahy o smyslu udržování kultury a umění, hlavně pak o smyslu psaní.

Why is it beautiful that humanity keeps coming back? Herpes does that, too.

Těžké otázky jsou zlehčovány lehce sarkastickým humorem, ale o to více zoufale a naléhavě zní potřeba je řešit. Pro dospívající čtenáře, kteří sami prochází složitým obdobím hledání odpovědí na mnohé z otázek kladených v knize, je to ideální. Pro čtenáře cynické a protřelé životem to možná nebude jejich šálek kávy, ale já jsem naštěstí duší věčná puberťačka, takže si nestěžuju.

Někdy je pěkné uvěřit, že láska má moc vyléčit svět.

P.S. Potěšila mě nevtíravá narážka na příběh Romea a Julie od Shakespeara - odkazují na něj nejen jména hlavních hrdinů, ale také balkonová scéna a nepřízeň Juliina otce.

Dítě v pravý čas

Ian McEwan
Dítě v pravý čas

Příběh začíná tragédií, když manželství spisovatele dětských knížek Stephena a jeho ženy Julie zasáhne nenadálé zmizení jejich malé dcerky Kate. Právě na začátku nás kniha pomocí popisu inkriminovaného dne vtáhne do děje a nepustí nás ani později, kdy už příběh trochu zvolní a není tak nabitý dramatem, ale spíše si pohrává s myšlenkami o vnímání času a dětství.

Anglický název Child in Time je krásně výstižný. Pokrývá tematiku relativity plynutí času ve vztahu k dětství ve všech polohách, které v knize najdeme. McEwan zpracovává motiv dětství v širokých souvislostech, které si mnohdy při čtení neuvědomíme a dojdou nám až později. Nejde tady vlastně tak moc o ztracenou dcerku - mnohem drtivější mi přišel osud Stephenova přítele Charlese, který ač prožívá politický úspěch, stahuje se do ústraní a snaží se vyrovnat s nemožností navrátit se do časů dětství, kdy neměl žádnou zodpovědnost ani závazky. Boj jeho dospělé individuality vědomé povinností a vnitřního dítěte, které se zoufale dere na povrch, je ve svém důsledku stejně tragický jako mučivé představy Stephena o růstu a dospívání jeho ztracené holčičky. Jak je Stephen pronásledován stínem své dcery, sám se ve snové časové smyčce vrací ke chvíli svého života, kdy jeho rodiče jako mladý pár řešili jeho nastávající existenci. Právě tato linie knihy, tedy myšlenka, že život našich rodičů před naším narozením považujeme za nepodstatný a postrádající smysl, mě velmi zaujala. Nějak samozřejmě si myslíme, že životy lidí, kteří nás zplodili, celou dobu neomylně směřovaly právě k okamžiku, kdy jsme se narodili. Bez nás by byl život našich rodičů neúplný. Stephen ale zjistí, že jako nenarozené dítě nebyl hlavní postavou svého příběhu, nýbrž jen vedlejší postavou příběhu rodičů a nechybělo mnoho, aby se vůbec nenarodil.

Ačkoliv se může zdát, že jde o těžké, nepříliš optimistické čtení, konec je překvapivě pozitivní. Všude jsem se dočetla, že je kniha oceňována jako McEwanovo mistrovské dílo v rovině jazykové i myšlenkové, ale mně se pořád nejvíce líbí Pokání - k tématu dítěte a času možná musím ještě dozrát a jednou si tuto velmi dobře napsanou knihu třeba vychutnám lépe, až ji budu moct posoudit i z pohledu rodiče.

The Fault in Our Stars

John Green

The Fault in Our Stars

"You don't get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you."

Novou knihu Johna Greena jsem četla někdy kolem Vánoc. Když jsem teď zjistila, že byla přeložena do češtiny, nevěděla jsem, co si o tom myslet, protože ačkoliv jsem ráda, že se taková kvalitní kniha dostane do širšího povědomí, trochu se bojím, jak ten český překlad vypadá a jestli nezabil spoustu krásných formulací, jak se stalo u překladu The Perks of Being a Wallflower.

V každém případě jde o pozoruhodný počin. Od autora jsem před nějakým časem četla Looking for Alaska a mnoho mají tyto knihy společného. Opět se setkáváme s dospívajícími protagonisty, kteří jsou nadmíru přemýšliví a potýkají se s obavami z prázdného, nenaplněného bytí a snahou učinit svůj život nějak významným a užitečným, zblízka se setkávají se smrtí a musí se vyrovnat s bolestí a pocitem ztráty.

Nemám ráda knihy o nemocných lidech, protože se vždy bojím, že se mi dostane melodramaticky ubrečeného příběhu s předžvýkanými poselstvími zaobalenými do klišoidních vět o síle ducha a pozitivního myšlení.

John Green na to jde odjinud, s osobní tragédií své dospívající hrdinky se vyrovnává s humorem místy pořádně černým. Vždyť co taky jiného může teenager dělat, když ví, že někdy v blízké budoucnosti zemře na rakovinu?

Hazel se nelituje. Jenom se bojí, aby svou smrtí neranila víc lidí, než je nutné. Proto k sobě nechce nikoho poutat, nechce navazovat vztahy. Pak potká Augusta a ten jejími zásadami pořádně otřese. On sám se taky bojí; pro změnu toho, že je jeho život nevýznamný a že pokud zemře, bude zcela zapomenut. Vždyť kolik lidí už prožilo své životy a pak odešli ze světa a nikdo nikdy si na ně už nevzpomněl? Augustus po sobě chce zanechat stopu, svůj život prožít naplno navzdory omezením vyplývajícím z nemoci.

A pak je tam taky jedna kniha, která oba spojuje a ovlivní jejich životy mnohem více, než by čekali.

The Fault in Our Stars je kniha určená zejména pro dospívajícího čtenáře, ale ani ten dospělý by ji neměl zatracovat, hlavní hrdinové totiž řeší problémy, se kterými se často neumí vyrovnat ani vyspělí jedinci. Své starosti a trápení zlehčují vtipem a některé situace jsou tak nabité tragikomičnem, že místy se u knihy nahlas smějete a zároveň brečíte, protože cítíte nad životy hrdinů stejnou bezmoc, jako oni sami. Někdy ta chyba totiž není v nás. Někdy nám hvězdy prostě nepřejí a nic s tím nenaděláme, můžeme se tomu jen smát.

Tato úžasně napsaná a k zamyšlení nutící kniha potvrzuje, že John Green patří mezi nejlepší současné spisovatele pro mladé čtenářské publikum a je čím dál lepší. Vážně se těším, s čím přijde příště (a doufám, že překladu se dočkají i jeho starší knihy, protože si to zaslouží).

P.S. Pokud máte taky tak rádi  citáty z knížek Johna Greena, doporučuju se podívat sem.

K moři

Petra Soukupová
K moři

Od prvotiny české autorky jsem toho pro jistotu moc nečekala a nakonec se mi dostalo příjemného překvapení, už dlouho jsem nebyla do četby tak ponořená. Rejpání se ve vztazích, obzvlášť těch nefungujících, mě v knížkách baví a tohle je přímo žůžo labůžo pro lidi, kteří jako já milují odkrývání vnitřních postojů a motivů postav a hnípání se v dávných činech, které ovlivňují další vývoj osobnosti i života.
Je to čtivé a dynamické a lidské. Při čtení jsem získala dojem, že život je vlastně jen úsek času mezi narozením a smrtí, kdy se nám děje spousta nehezkých věcí, z nichž většinu z nich si zaviníme sami tím, že se chováme hloupě, neumíme komunikovat a stavíme kolem sebe bariéry, což zní docela depresivně, ale kupodivu to ve mně žádné pocity beznaděje nevyvolalo, spíš mě to přimělo k ohlédnutí se za vlastním každodenním jednáním.
Když tak sledujeme, jak přízemně se postavy v téhle novele pachtí životem za svými nepodstatnými každodenními cíli, donutí nás to přemýšlet nad tím, jestli náhodou sami neděláme to samé. Jestli z pohledu jakéhosi vyššího pozorovatele taky nevypadáme jako drobné postavičky, které přikládají až moc velký význam zbytečným věcem, chybují, neumí se ze svých chyb ponaučit a proplouvají bytím s pocitem vlastní jedinečnosti a důležitosti, aniž by si uvědomili, že jsou jen malým sklíčkem v mozaice.

K Majáku

Virginia Woolfová
K Majáku

Virginia Woolfová mě fascinuje. Už při četbě Paní Dallowayové mě zaujala tím, jak umí uchopit zdánlivě banální okamžik v lidském životě a přisoudit mu zcela nový rozměr, podstatu a váhu... Vytahuje na světlo utajené podvědomí svých postav, pocity, útržky myšlenek, záblesky vzpomínek, odrazy smyslových vjemů a okolního dění, něco, co člověk hluboko uvnitř cítí, ale neumí to pojmenovat nebo zachytit.
To, jak se nás věci dotýkají, jak vnímáme lidi kolem sebe, jak sami sebe vidíme.

"Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně. Trpká a černá, někde napůl cesty v temnotě, v paprsku letícím ze slunečního světla do hlubin, se možná utvořila slza; slza spadla; vody se zavlnily sem a tam, přijaly ji a uklidnily se. Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně."

Jeden den

David Nicholls
Jeden den

Netradičně jsem jako první viděla film, který se mi moc líbil... a na základě toho jsem se rozhodla, že nebudu čekat, až se mi podaří knížku někdy za tisíc let ulovit v knihovně a rovnou jsem si ji koupila.
Nelituju, protože jsem dostala přesně to, co jsem očekávala - hořkosladký příběh, který jsem znala už z filmu, napsaný tak, jak jsem si to představovala. K filmu můžu podotknout, že je to rozhodně dobrá adaptace a oba herci v hlavních rolích dokonale vystihli to, co je v knize charakterizovalo.
To, že jsem jako první viděla film, možná ublížilo mému dojmu z knížky, protože už jsem věděla, jak to dopadne. Věděla jsem, jak se bude příběh vyvíjet, co bude následovat a jak to celé skončí, protože film knihu věrně zobrazuje a některé části vyloženě kopíruje. Kdybych vydržela na film nekoukat, určitě by se mi kniha líbila víc, nicméně i takto jsem si četbu užila, protože autorův styl se mi velmi zamlouval, ničím mě nerušil a příjemně plynul při vykreslování jednotlivých okamžiků a duševních pochodů dvou lidí v průběhu dvaceti let... ale závěr mě nezasáhl tolik, jako když jsem ho viděla ve filmu.
Nějak nevím, čím bych vystihla kouzlo tohohle románu, díky kterému se zařadil mezi bestsellery poslední doby, ale rozhodně ho můžu doporučit. A pokud se vám nechce přelouskávat 450 stránek, podívejte se na film - řekla bych, že náladu knížky velmi přesně vystihuje.

Není přání jako přání

Není přání jako přání
Alexandra Potter

Jelikož musím kvůli škole číst hromadu nudných bichlí a vysoce ceněných uměleckých děl, čas od času si potřebuju odpočinout u něčeho oddychového, lehce stravitelného a nenáročného. Taková kniha nemusí být nutně podřadná, třeba Deník Bridget Jonesové patří mezi mé oblíbené oddychovky a ačkoliv se na ni spousta lidí dívá jako na brak, podle mě je to v jistém směru geniální dílo. Chci, aby mě taková knížka pobavila, zaujala, abych ji měla přečtenou rychle, protože není čas ztrácet čas, ale abych po jejím přečtení litovala, že už je konec.

Na zadní straně obálky knihy Není přání jako přání se o autorce píše, že "při četbě její knihy budete váhat, zda vám její tvorba připomíná spíše Betty MacDonaldovou v moderním hávu nebo eskapády Bridget Jonesové", což mě pochopitelně nalákalo, protože Betty MacDonaldovou zbožňuju a o svém vztahu k BJ jsem se zmiňovala už výše.
Můžu vám rovnou říct, že je to strašná lež. Alexandra Potter nesahá Betty MacDonaldové ani po kotníky a z Bridget Jonesové akorát tak opsala námět "svobodná Londýňanka, která kouří jako fabrika, se zoufale snaží budovat si kariéru, najít si normálního přítele a příliš se neztrapnit".
Jenže zatímco Bridget mi přirostla k srdci svou bezprostředností, Heather z této knihy mi připadala příliš vykonstruovaná, jako by se autorka křečovitě snažila napodobit Bridgetin styl uvažování a nedala do toho žádnou vlastní šťávu.
Vtipné eskapády mi nepřišly moc vtipné a co se týče samotného příběhu, konec je strašlivě předvídatelný a přeslazeně dokonalý, skoro bych čekala, že to napsal nějaký režisér z Hollywoodu. Na to, jak je Heather stará, se občas chová otravně dětinsky a hloupě, věci, které čtenáři došly už před osmi kapitolami si ona uvědomí až ke konci a ještě ke všemu se v průběhu textu objevují velmi objevná moudra typu "dávej si pozor na to, co si přeješ", jak už napovídá název.
Je to, jako by někdo autorce zadal domácí úkol: "Napiš nám příběh ve stylu Bridget Jonesové, kde se hlavní hrdinka poučí o tom, jak je nebezpečné přát si některé věci a jak někdy to nejlepší máme přímo pod nosem a nevíme o tom a samozřejmě ať to celé dobře dopadne, protože jinak by nám to pak nikdo nechtěl zfilmovat."
Autorka úkol splnila a darovala světu jednoduchoučkou pohádku pro třicetileté svobodné ženy s poučením a dobrým koncem, která se sice dá číst, ale není příliš zábavná a rozhodně ničím přínosná. A to vážně nemám vysoké nároky na tenhle typ četby.
A ještě teď mě uráží, že to někdo srovnává s Betty MacDonaldovou.

The Perks od Being a Wallflower

Stephen Chbosky
The Perks of Being a Wallflower

Proč jsem si to nepřečetla dřív? Být mi šestnáct a mít v ruce tuhle knihu, možná bych byla trochu jiná. Možná bych si ušetřila některá poznání, ke kterým jsem docházela oklikou. Ale možná bych taky vůbec nic nepochopila, protože bych tomu v šestnácti ještě nerozuměla.

I would die for you. But I won't live for you.

Looking for Alaska

John Green
Looking for Alaska

"I wanted so badly to lie down next to her on the couch, to wrap my arms around her and sleep. Not fuck, like in those movies. Not even have sex. Just sleep together in the most innocent sense of the phrase. But I lacked the courage and she had a boyfriend and I was gawky and she was gorgeous and I was hopelessly boring and she was endlessly fascinating. So I walked back to my room and collapsed on the bottom bunk, thinking that if people were rain, I was drizzle and she was hurricane."

Když jsem na tumblr narazila na výše uvedenou pasáž, hned jsem věděla, že tuhle knížku si musím sehnat. Přečetla jsem ji během týdne na horách a byla jsem nadšená. Být mi ještě tak o čtyři roky míň, možná by to byla má nejoblíbenější knížka. Obsahuje spoustu drobných mouder a hlášek, které si člověk zatouží podtrhnout nebo zvýraznit, protože ačkoliv jsou ve své podstatě naprosto jednoduché a stokrát omleté, je v nich obrovská pravda a jsou napsané tak krásně a prostě, že se s nimi dokážete naprosto ztotožnit. Nejde vlastně o nijak brilantní dílo, zápletka není až tak neotřelá nebo důvtipně vystavěná, ale stejně mě ten příběh rozesmál, dojal a donutil k zamyšlení, což je vlastně všechno, co od knížky požaduju. A kdybych uměla psát tak, jako to umí John Green, byla bych naprosto spokojená.