Ani letos si nedávám předsevzetí

Nikdy si nedávám předsevzetí.
Nikdy bych je totiž nesplnila a ještě by mě stresovaly nesplněné položky v seznamu.
Cvičit a upravovat jídelníček se snažím vždycky začátkem semestru, stejně tak si každý semestr slibuju, jak budu pilně studovat.

Ke konci roku raději bilancuju a plánuju do budoucna, vypisuju si události, které mě v příští roce čekají, abych se měla na co těšit - knihy, které si chci přečíst, filmy, které přijdou do kin, výstavy a koncerty, na které bych se ráda vydala. Do nového diáře si to všechno pečlivě poznamenávám (pokud byste chtěli tip na nějakou kulturu, od března bude v Praze výstava Tima Burtona!).

Před dvěma roky jsem se rozhodla dát svému diáři nový rozměr a vylepšit si začátek každého měsíce nějakým náhodně zvoleným citátem z této stránky. Musím říct, že mě před dvěma lety tyhle citátové vzkazy od mého minulého já během roku dost těšily a bavily, zejména když jsem každý měsíc uvažovala, jak si citát měsíce vztáhnout ke své aktuální situaci. Mnohdy se mi dost trefil do nálady i životního rozpoložení a bylo to pak, jako by ke mně promlouval nějaký věštecký hlas :)

Loni jsem chtěla něco jiného a na tumblr jsem narazila na tenhle nápad:

Přišlo mi to skvělé, nachystala jsem si sklenici a snažila se do ní čas od času házet lístečky popsané milými chvílemi, které mě potkaly, ale nevydrželo mi to moc dlouho. Jednak jsem udělala tu chybu, že jsem sklenici nechala u rodičů (a tudíž k ní neměla pořád přístup), jednak jsem prostě líná a raději jsem si hezké okamžiky poznamenala do diáře, který mívám vždycky po ruce.
Nicméně, když jsem před chvílí těch pár lístečků ze sklenice vytřepala a přečetla, pousmála jsem se a zavzpomínala. Kdo si myslíte, že by vás to bavilo, zkuste to! Určitě to musí být super, když máte na konci roku sklenici plnou a můžete si zpětně projít všechny krásné momenty uplynulého roku.

A kdybyste si přece jenom chtěli dát nějaká klasická předsevzetí, ale nemůžete přijít na žádná zajímavá, doporučuju tenhle generátor novoročních předsevzetí. Přinejmenším se můžete pobavit tím, co všechno si můžete do nového roku předsevzít :)

Taky vám připadá neskutečné, že už za pár hodin bude rok 2014? Mně osobně připadá prosinec 2014 jako jiná galaxie a ne rok vzdálená realita.

Užijte si silvestrovské oslavy a do nového roku přeju vám všem spoustu splněných přání a skvělých knih!

Neviditelné nestvůry

Chuck Palahniuk
Neviditelné nestvůry

Tato prvotina Chucka Palahniuka byla vydána až po jeho úspěchu s knihami Klub rváčů a Program pro přeživší. Já osobně jsem od něj ještě nic nečetla, takže to pro mě bylo první setkání s jeho literární tvorbou.

Příběh je o modelce, která při autonehodě v podstatě přijde o obličej, protože jí někdo brokovnicí ustřelil čelist. V nemocnici se dala dokupy, ale obličej jí vrátit už nemohli, protože její tvář sezobali ptáci.

Takže hlavní hrdinka chodí zahalená do šátků, nemůže mluvit a je naštvaná na celý svět.

S kamarádkou Brandy Alexandrovou, která je jedna velká chodící plastická operace a se svým bývalým přítelem Sethem cestují po zemi a vybírají lékarničky v koupelnách domů určených k prodeji, přičemž uzmuté léky pak sami konzumují a prodávají, čímž se docela slušně živí.

Tahle kniha od začátku vypadala jako pořádně zvrhlá záležitost, ale musím říct, že jsem četla i zvrácenější věci (zkuste někdy Betonovou zahradu od McEwana). Zezačátku jsem byla dost zmatená, ale když jsem si zvykla na dynamický styl vyprávění (jednotlivé dojmy a okamžiky ze současnosti střídají záběry z předchozího života hlavní hrdinky), začaly věci dávat smysl a konec už je docela srozumitelný a zároveň překvapivý.

Palahniuk se dotýká mnoha kontroverzních témat, jako jsou plastická chirurgie, sexuální úchylky nebo transsexualita. Někdo může být touto knihou šokován nebo zhnusen, já se dobře bavila, ale zároveň ve mně kniha nezanechala hlubší dojem, takže se chystám i na další jeho díla a doufám, že mě něco jiného od Palahniuka chytne víc, protože píše rozhodně zajímavě.

Co bych si přála k Vánocům

Seznam věcí, které bych si letos přála k Vánocům:

• Aby nasněžilo... nemusí to být hned, ani na Štědrý den, ale aby tuhle zimu ještě aspoň jednou přišel ten kouzelný okamžik, kdy kouknu z okna nebo otevřu dveře a na chviličku se mi zastaví dech při pohledu na padající sníh.
  
  
• Parfém Miss Dior, jelikož Dior, kterého jsem dostala za maturitu, mi došel a život bez něj si už nedokážu představit!
  
• Mobil Sony Xperia L v bílé variantě. Nutně potřebuju modernější mobil, který by zároveň nezruinoval Ježíškovu peněženku, takže volba padla právě na tohohle krasavce. 
  
• Knížku Love & Misadventure, protože spisovatelku Lang Leav sleduju na tumblr už dlouho a její básně a úvahy se mi moc líbí.
  
• Hromadu dalších knížek, protože těch není nikdy dost.
  
•  Abych dokázala být sama se sebou spokojená a neutápěla se ve zbytečném strachu z každodenního života.
  
• Abychom si ty Vánoce všichni pořádně užili ve zdraví, klidu a pohodě s těmi nejbližšími, které máme rádi! :) 
  

Hello December!

V Ostravě před pár hodinami konečně začalo sněžit. Ideální večer na zachumlání do teplého županu, popíjení horké čokolády a nakupování vánočních dárků na internetu za poslechu anglických koled a s vrnícím kocourkem na klíně.

Prosinec je můj nejoblíbenější měsíc. Zbožňuju Vánoce a každý rok natěšeně očekávám první sníh.
Advent je pro mě období rituálů - jak těch obecně známých, tak těch mých osobních.

Každý rok jezdíme s rodinkou do Vídně na svařák a trhy, každý rok za mnou v některý všední den do Prahy přijíždí maminka, abychom si daly perníkové latté ve Starbucks a celý den nakupovaly dárky.

Bez adventního kalendáře se nedokážu obejít. Stačí mi nějaký obyčejný, poslední dva roky ulítávám na adventních kalendářích Hello Kitty z Tesca za 20 korun.

Vymýšlení a nakupování dárků pro rodinu i kamarády mě baví, dokonce ani davy lidí v obchoďácích mi to nedokážou znechutit.
Letos se snažím pořádně si každý prosincový den užít, chodím nakupovat s kamarádkami, popíjím svařák na trzích, byla jsem s kamarády na koncertě Brit Floyd a večery, které trávím doma, si zpříjemňuju vánoční hudbou a filmy.

Taky sledujete každý rok před Vánoci Lásku nebeskou? V naší rodině už je to zažitá tradice. Ten film už známe tak nazpaměť, že jsem letos maminku donutila, abychom si ho v rámci její výuky angličtiny pustily v originále a s anglickými titulky.
Kromě Lásky nebeské se s máti taky každý rok díváme na Prázdniny (boží vánoční romantická komedie s Kate Winslet a Cameron Diaz) a Deník Bridget Jones (to snad všichni znáte, ne?). Se sestrou zas oprašujeme filmy našeho dětství - Sám doma, Grinch, případně co zrovna běží v televizi.

Letošní Vánoce budou ještě o něco speciálnější, protože od včerejška máme doma nového kocourka. Ještě nemá jméno, ale už teď víme, že to bude zlatíčko rodiny, protože většího mazla jsme snad ještě neměli.

Má nádherně chundelatý ocas a hustou srst, zbožňuje drbání na bříšku a od první noci se mnou spí v posteli. Obávám se, že moje třináctiletá kočička začne brzo žárlit. Bobíšek se pomalu seznamuje s velkým domem, další kočkou, psem a ještě chudák netuší, že v úterý mu dorazí další kamarádka - babiččina tříletá bišonice.
Letos bude asi u stromečku veselo :)

Jako by nestačilo, že prosinec je měsícem Vánoc, tento rok je pro nás prosinec hlavně měsícem tatínkových padesátých narozenin. Vše se plánuje už dva měsíce, každý víkend se u nás střídají návštěvy gratulantů a příští víkend vypukne obří rodinná oslava. A aby toho nebylo málo, v úterý, přímo v den tatínkových narozenin, budu mít promoce.

K tomu si připočtěte všechny ty práce a referáty do školy, načítání knížek ke zkouškám, chození po vánočních večírcích, předávání dárků s kamarádkami... rozhodně se nenudím, program mám pořádně nabitý. Jsem ráda, když mám takhle večer (ve dvě ráno) čas si sednout k blogům a jiným odpočinkovým aktivitám, nebo když zrovna cestu vlakem neprospím a stihnu si přečíst i něco málo z mimoškolní četby.

Pokud máte taky chuť si něco přečíst, nevíte co, ale rádi byste něco vánočního, mám pro vás tip.
Vánoce nebudou! od Johna Grishama je vtipná oddechová knížka o postarších manželích, kteří se rozhodli, že se vyhnou všemu tomu předvánočnímu shonu a stresu a prostě Vánoce zruší. Samozřejmě se vše zvrtne, pokazí, ale dobře to dopadne a vy se pobavíte a naladíte na vánoční vlnu.
Příjemná jednohubka mezi pečením cukroví a zdobením stromečku :)

Attachments

Rainbow Rowell
Attachments

Lincoln má 29 let, žije se svou matkou a pracuje v novinách jako správce internetového zabezpečení, což v praxi znamená, že po nocích vysedává v kanceláři u počítače a kontroluje, zda některý ze zaměstnanců nezneužívá svůj pracovní mail pro nevhodné účely.
Novinářky Jennifer a Beth vědí, že někdo kontroluje pracovní maily, ale to jim nebrání v dlouhých mailových konverzacích o osobních problémech, v nichž se kromě spousty vtípků objevují i závadná slova, kvůli kterým se maily obou kamarádek dostanou do schránky Lincolna. Správně by jim měl poslat napomenutí, on ale místo toho začne jejich zábavné maily pročítat a nedokáže přestat, až si jednoho dne uvědomí, že ačkoliv zná Beth pouze skrze její písemný projev, začíná k ní pociťovat velmi reálnou náklonnost...

Můj první dojem byl, že Lincoln je prvotřídní creepy guy. V podstatě klasický nerd. Až na to, že údajně vypadá jako James Dean (ale přesto už devět let neměl přítelkyni, nemá skoro žádné přátele a sobotní večery tráví hraním Dungeon & Dragons. Kde se stala chyba?).

Po nocích se hrabe v mailech Jennifer a Beth, sleduje jejich zprávy jako nějaký seriál a občas se taky prochází prázdnou kanceláří kolem pracovního stolu Beth, protože chce vidět, kde přes den sedí dívka, která ho tak okouzlila... ji samotnou ale naživo vidět nechce. Zamiloval se do ní, ale nedělá nic pro to, aby s ní mohl navázat nějaký vztah, protože ona má přítele (který ji však nechce požádat o ruku a jsou s ním samé problémy) a protože... no, musel by jí přiznat, že se chová jako nějaký stalkerský úchyl a čte její maily.
Lincoln je zezačátku dost nesnesitelná postava (pokud si zrovna nelibujete v ufňukaných a nerozhodných mužích), ale časem se postaví na vlastní nohy a začne být trochu sympatičtější.

Oproti tomu Beth a Jennifer jsou skvělé, jejich mailové rozhovory byly nejlepšími částmi příběhu. Zábavné slovní přestřelky plné vtípků a popkulturních narážek jsou světlým bodem nejen v Lincolnově patetickém životě, ale také v celé knížce.

Attachments je prvotina této autorky a podle mě také její nejslabší dílo, přesto se nedá označit za vyloženě špatnou knihu, jako oddychové čtení fajn. Je to odrazový můstek pro boží young adult knížky Eleanor & Park a Fangirl a už tady je znát, jak skvělá je Rainbow Rowell v dialozích, které plynou přirozeně a jsou chytré a vtipně vypointované. Záplatka je nápaditá, ale dalo se z ní vytěžit víc a k hlavnímu hrdinovi už jsem se vyjadřovala.
Být autorkou, vykašlu se na adult fiction a píšu jen young adult. Její styl tomuhle žánru sedí mnohem víc, nějak jsem těm postavám prostě nedokázala uvěřit, že jsou dospělé a tím víc mě pak štvalo jejich dětinské chování.

Zvláštní smutek citronového koláče

Aimee Benderová
Zvláštní smutek citronového koláče

“Many kids, it seemed, would find out that their parents were flawed, messed-up people later in life, and I didn't appreciate getting to know it all so strong and early.”

Rose Edelsteinová je devítiletá přemýšlivá holčička a jednoho dne při ochutnávání matčina citronového koláče v sobě objeví zvláštní schopnost - dokáže "ochutnat" citové rozpoložení ostatních skrze jídlo, které připravili.

Citronový koláč její matky chutná jako zoufalství a Rose je zděšená. Nejprve odmítá jíst, protože nechce v každém soustu cítit to, co cítí členové její rodiny - beznaděj, neuspokojené touhy, strach, vytržení z reality. Dozvídá se toho až příliš o niterním životě lidí kolem ní a neví, co si s nově nabytým darem počít.

Nejspíš se s ním musí prostě naučit žít.

Od začátku se mi líbilo, jakým stylem je kniha napsaná. Ačkoliv se první část knihy odehrává z pohledu devítileté dívenky, její myšlení je překvapivě (a přesto uvěřitelně) vyspělé a racionální a není těžké se s její nečekanou a těžkou situací ztotožnit. Autorka si pohrává se slovy, že téměř sami cítíte na jazyku hořkou pachuť bezmoci. Vztahy mezi lidmi a jejich povahy bravurně vykresluje skrze běžné situace každodenního života, jako je sledování televize s otcem nebo rodinná večeře. Rodina na první pohled fungující skrývá pod naleštěným povrchem mnoho tajemství, každý člen je uvnitř nějak rozbitý, i když o tom třeba ani sám neví.

Rose ochutnává jídlo a ví. Raději by nevěděla, protože nemá ponětí, jak s nejosobnějšími informacemi o blízkých lidech naložit.

Zhruba druhá polovina knihy, kdy už je Rose dospívající a dospělá, mi přišla maličko slabší, ale celý ten zdánlivě obyčejný svět ozvláštněný neobvyklými magickými schopnostmi postav mě zaujal, trochu rozesmutnil a donutil k uvažování.

Co kdybych mohla ochutnat emoce lidí kolem sebe, své rodiny? Co bych se o nich dozvěděla?

Některé věci je prostě lepší o druhých nevědět.

Fangirl

Rainbow Rowell
Fangirl

“Sometimes writing is running downhill, your fingers jerking behind you on the keyboard the way your legs do when they can’t quite keep up with gravity.”

Pokud milujete psaní, čtení a víte (nebo alespoň tušíte), jaké to je, když se vám z představy neznámých situací a setkávání se s novými lidmi úzkostí zvedá žaludek, v téhle knize se najdete.

Přesně taková je totiž hlavní hrdinka Cath, která právě nastoupila na univerzitu a ačkoliv si myslela, že bude bydlet a žít společně se svou dvojčecí sestrou Wren, opak je pravdou a musí se prvním rokem vysoké a všemi nástrahami nového života protloukat sama, protože Wren chce být nezávislá a se sestrou se "rozejde". K tomu je Cath neustále sužována obavami o psychicky nestálého tatínka, který zůstal po odchodu dcer na univerzitu doma sám a nezvládá to úplně nejlépe.

Cath se zuby nehty drží svého světa plného čtení, psaní fanfiction o své oblíbené fiktivní postavě Simonovi Snowovi, svých návyků a introvertního způsobu života, ten jí ale začnou narušovat noví lidé, s nimiž přichází do styku - drsná spolubydlící Reagan, její veselý kamarád Levi, sympatický spolužák Nick, který s Cath chodí na hodiny tvůrčího psaní... 

“I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
"Me, too. I'm sorry you ruined it by being so pathetic.”

Tahle knížka mi stylem vyprávění a všudypřítomným ironickým humorem připomínala nejen mého oblíbeného Johna Greena, ale také Meg Cabot, kterou jsem byla posedlá ve svých teen letech. Stejně jako knížky Johna Greena, ani tohle ale není procházka růžovou zahradou. Hlavní hrdinka se občas musí vypořádat s docela dramatickými událostmi a nepříjemnými situacemi, díky čemuž se Cath před našima očima mění a dospívá.

V podstatě celou dobu, co jsem to četla, jsem se usmívala a občas jsem se smála i nahlas. Ohromně příjemná a dobře napsaná knížka o přechodu z pohodlného středoškolského života u rodičů do světa téměř dospělých vysokoškoláků a o jedné úzkostlivé a nejisté náruživé spisovatelce, která má problémy se novému režimu přizpůsobit.

“Just … isn’t giving up allowed sometimes? Isn’t it okay to say, ‘This really hurts, so I’m going to stop trying’?”
“It sets a dangerous precedent.”
“For avoiding pain?”
“For avoiding life.”

Trochu jsem se bála, jak to celé dopadne, ale nebyla jsem zklamaná. Zavírala jsem knížku (obrazně řečeno, protože jsem ji četla na čtečce) s pocitem, že všechno je tak, jak to má být.

6. 11. 2013

Podzim 2013 je pro mě jedno velké zemětřesení.

V září jsem konečně odstátnicovala a říjnem začalo studium mé vysněné literární komparatistiky.

Pustila jsem se do shánění práce. Rozhodla jsem se, že chci jet příští rok na Erasmus do Anglie.

Rozešla jsem se s přítelem. Umřel nám kocourek.

Až jednou budu psát paměti, tenhle podzim vydá na hodně dlouhou kapitolu plnou strachu, smutku a stresu.
Občas mnou ale projede jiskra vzrušení a nadšení ze všeho toho, co mě čeká, ze všeho nového, co přijde.

To je to jediné, co mě teď drží nad vodou. Víra, že už brzy bude líp a vědomí, že jsem se rozhodla dobře.

Eleanor & Park

Rainbow Rowell
Eleanor & Park

Proč jsou i v dnešní době lidé přitahováni prostou lovestory dvou sotva odrostlých dětí, Romea a Julie?

Protože si všichni rádi připomínáme, jaké to bylo, když jsme byli mladí a poprvé zamilovaní, říká Eleanor hned zkraje a vystihuje tím také důvod, proč číst tuhle knihu. Protože je neskutečně krásné a trochu bolestné ponořit se zpátky do dob, kdy jsme objevovali svět prvních nesmělých doteků a neohrabaných polibků a mysleli si, že tohle je napořád, že tahle láska je tak silná, že nemůže skončit.

“It was the nicest thing she could imagine. It made her want to have his babies and give him both of her kidneys.”

Příběh dvou šestnáctiletých outsiderů Eleanor a Parka odehrávající se v Americe v 80. letech je vlastně jednoduchý. Zprvu nechápou, co se to děje a najednou nejsou schopni trávit čas jeden bez druhého.

Všechno je nové, všechno vyvolává rozpaky, motýlky v břiše a nervózní pocity. Přijdou první vyznání lásky i první rozmíšky.

Musí se potýkat s nepříznivými okolnostmi i vlastními pochybami.

Mohou všechno překonat? Může mladá láska vydržet?

Pasáže z pohledu obou hlavních protagonistů působí tak reálně a silně, že budete svou první lásku prožívat znova spolu s Eleanor a Parkem. Budete se usmívat i plakat a možná vás dokonce polechtají v břiše motýlci, o kterých jste si mysleli, že už jsou dávno pryč.

“Nothing before you counts," he said. "And I can't even imagine an after."

Když dozrávají ostružiny...

...znamená to, že léto končí. V noci je zima, stmívá se dřív a mírné sluníčko svítí měkce a nesměle.

Vůbec mi to nevadí, naopak. Léta už mám plné zuby a těším se na klidné večery s hrníčkem čaje a knížkou, zavrtaná v posteli a obložená kočkama. Dneska jsem uvařila zelňačku, zítra budu péct ostružinový koláč a ve sklepě nám kvasí švestky na slivovici.
Podzim je tu.