Bilance 2013

Naposledy jsem takhle veřejně psala bilanci snad za rok 2009. 2010 vím, že jsem psát nechtěla, 2011 jsem byla po rozchodu tak hotová, že jsem se na to vykašlala a 2012 jsem sice napsala, ale neuveřejnila.
Takže, dámy a pánové, račte vstoupit do mé rekapitulace roku 2013:


Leden

První měsíc roku 2013 jsem zahájila s Davidem po boku, oficiálně jsme stvrdili náš nově slepený vztah na facebooku. Silvestra jsme slavili s pár lidma na koleji a na Nový rok všichni blili, jen já a ségra jsme byly úplně v pohodě. Byla jsem na vesnickém plese a chodila po konzultacích se seminárkami, které jsem měla mít už dávno odevzdané. Navštívila mě na koleji Hanička.

Vesnický ples

Únor

V únoru jsme už tradičně na plurku točili videochallenge. Zase jsem chodila po konzultacích, snažila se uzavřít předměty z minulých ročníků, abych mohla dělat současné zkoušky a naplno pracovat na bakalářce. Byla jsem s Eliškou na výstavě Monarchie a moc se nám to líbilo. Proběhly nějaké narozeninové oslavy, šli jsme s Davidem na koncert Xindla X. Přestal se s náma bavit Honza, můj skoro nejlepší kamarád. Na konci února jsme jeli s rodinou do Alp.

S maminkou na horách

Březen

Lyžování v Alpách a stresy ze školy. Diář mám popsaný upomínkami, ať pošlu vedoucímu práce první dvě kapitoly a ať už sakra konečně přepíšu hromadící se seminárky a odevzdám je. Byla jsem na módní přehlídce Check Czech Fashion v NTK. Byly jsme s KlaPi a s našimi hochy na plese Filozofické fakulty a tradičně jsme ho završili noční svačinkou v KFC. Poslední víkend jsem strávila u babičky v Jičíně a s bratrancem a kamarády jsme šli na každoroční pochod Českým rájem.

Pochod Českým rájem

Duben

Snídaňování v kavárnách s holkama. Jely jsme s Eliškou na výlet do Drážďan, a ačkoliv nám moc nevyšlo počasí, celý den se vydařil. Majáles v Ústí nad Labem a spaní na nádraží. Psala jsem pátou a šestou kapitolu bakalářky, na poslední chvíli zařizovala výzkum a šílela, že nestíhám. Nervy, málo spánku. Navíc depresivně hnusné počasí konstantně už od listopadu. První fáze výzkumu - nahrávání nahrávek ve fonetickém ústavu a následně movie night s holkama na koleji, v noci panický záchvat kvůli stresu z bakalářky. Druhý den další fáze zkoumání - jela jsem na jeden pražský gympl, pouštěla dvěma třídám nahrávky a vyplňovala s nimi dotazníky, po víkendu to samé na ostravském gymnáziu. Měsíc do odevzdání bakalářky.

S KlaPi a Martinou na zmrzlině

Květen

Krásný první máj, i když byla strašná zima a hnusné počasí. Do Ostravy přijel na návštěvu bratranec s přítelkyní, tak jsem se jim celý víkend věnovala a z bakalářky jsem zas nic neudělala. Pustila jsem se do zpracování dat z dotazníků a pravidelně nad tím brečela a chlastala, protože statistika a všechny ty věci kolem je něco, co nikdy nepochopím. V podstatě jsem se zabývala pořád jen bakalářkou. David se vztekal, že jsem protivná a neumím si na něj udělat čas, ale já jsem nedokázala ani spát, jak jsem měla hlavu plnou jen školy. Během jednoho týdne jsem psala dva testy a dělala ústní zkoušku u nejděsivějšího vyučujícího, když mi to dal, rozbrečela jsem se mu tam úlevou. Tím jsem splnila poslední atestace. Šla jsem jen asi dvakrát na víno a jednou do muzea s Eliškou a 23. večer jsem s velkou slávou dopsala a doopravila poslední kapitolu, abych druhý den ráno narychlo tiskla a vázala (samozřejmě se to nejdřív vytisklo špatně, všimla jsem si toho na zastávce a musela se vrátit a bakalářku přetisknout a převázat) a odevzdávala jsem asi v jedenáct, přičemž v poledne byl konečný termín pro odevzdání. Otřela jsem pot z čela a jela se domů učit. Zase jsem začala trochu společensky žít, protože už zbývalo „jen“ naučit se na státnice, které mě čekaly až za měsíc.

Konečně!!!

Červen

Brala jsem to docela s klidem. Vypracovala jsem si studijní plán na celý měsíc a postupně ho předělávala, ale vlastně jsem se nic neučila. Jen jsem s odporem koukala na hromadu materiálů a sešitů a uklidňovala se, že je čas. Dělala jsem dvoje přijímačky, mediálky na FSV nedopadly, ale z komparatistiky jsem se tak tak dostala do ústního kola a odcházela jsem s tím, že to asi spíš nevyjde. Přijely mi na návštěvu Ostravačky, tak jsme šly kalit, ale nějak jsme nedokázaly najít klub, kde by se nám líbilo. V půlce měsíce jsem začala panikařit a pustila se do učení, stihla jsem ještě dvě předprázdninové party. Na své narozeninové oslavě jsem se opila hned zkraje a v deset večer jsem odpadla. Nervy dostoupily vrcholu, 24. jsem jela na obhajobu a povedlo se mi po cestě vylejt si do kabelky půl litru Coca coly. Kožená kabelka, poznámky k obhajobě, nová peněženka, diář, všechno durch mokré, slepené. Na záchodcích jsem čistila a sušila jak zběsilá a proklínala nebesa, ale všechno dobře dopadlo a obhájila jsem si svou těžce vydřenou bakalářku za jedna (ačkoliv mi u toho z kabelky pořád ještě odkapávala Cola).

Státnice průser. Nenapsala jsem o jeden bod jazykový test (stejně jako dvě třetiny spolužáků), několik holek mělo hysterický záchvat, hrozný nápor na psychiku. Nemohla jsem sice k jazykové ústní části, ale šla jsem alespoň na literaturu s tím, že jsem se na ni skoro neučila a spoléhala jsem na to, že mi podle seznamu četby bude přiděleno 19. století. Ani hovno, dali mi poválečnou poezii, fakt jsem se na potítku málem rozbrečela, vykoktala jsem tam pár jmen a věděla, že je to v háji, na záchodě jsem si to ofňukala a bylo mi strašně. Nicméně se nade mnou nakonec slitovali, dali mi trojku (tak jsem zas pro změnu brečela úlevou) a trochu rozpačitě mi začaly prázdniny s tím, že v září opáčko jazyka. Ještě na konci června jsme s rodinou jeli do Španělska.

S lexikologií ve Starbucks

Červenec

Po dvou týdnech u moře jsem cestou na letiště sebrala odvahu a podívala se na internet, jak dopadly přijímačky na komparatistiku, a zažila obrovskou euforii, když jsem zjistila, že mě vzali. Konečně se taky něco podařilo. Jeli jsme s Davidem do Jičína a na svijanské slavnosti. Po několika letech jsem si párkrát zajezdila na kole. Proběhl třídní sraz, nějaká setkání s ostravskými kamarádkami, obrovská svatba jedné známé mých rodičů a pouť. Bylo neskutečné vedro, nedalo se fungovat. Vůbec jsem se neučila.

Relax ve Španělsku

Srpen

Pozdní oslava narozenin s kamarádkami z Ostravy, pobyt v Litoměřicích u Davida, na závěr měsíce festival České hrady na Bezdězu.

Rodiče vezli sestru do Grenoblu, kde má do června studovat a já jsem zůstala na týden úplně sama doma. Rozvrhla jsem si učení a pustila se do toho naplno.

Bezděz

Září

Nechala jsem si přistřihnout vlasy, jeden den jsem si udělala osamocené fajn odpoledne na nákupech a v kavárně, šly jsme s holkama na dortíky do Ollies a učila jsem se, až ze mě kouřilo. V hlavě jsem měla jen lingvistiku, už jsem z toho byla na švestku. Desátého ráno mi bylo na zvracení, ale nahodila jsem šaty a s vidinou podruhé zvoraných státnic a nemožnosti nastoupit na magistra jsem jela do školy. Znova jazykový test, půlhodina ve fakultním bistru, kde jsme se spolužáky tupě zírali jeden na druhého a mysleli si, že jsme to zas nedali. Dala jsem to. Napsala jsem test o dva body lépe než v červnu a mohla postoupit k ústní části. To bylo jedno velké zmatkování, tahali to ze mě jak z chlupaté deky, ale zvládla jsem to. Vybojovala jsem si titul, konečně. V den státnic jsme stěhovali Davida na byt, zničehonic jsem onemocněla, jela jsem se léčit k babičce do Jičína. Stěhovala jsem se na kolej. Zapsala se na komparatistiku. Jeli jsme s rodiči na houby do Beskyd. Znovu jsem začala žít a bylo mi lehko u srdce.

Zápis

Říjen

Nový obor, noví spolužáci (nebo spíš spolužačky), najednou nejsem každý den na Palachovi, ale v Hybernské. Pravidelně chodím do Ema espresso baru a do Palladia. Šly jsme s Eliškou na balet, poprvé jsem viděla, jak se tančí moderna. David bydlí na bytě, já na koleji, on začíná po třech letech nicnedělání chodit do práce a už se nevídáme každý den a nevíme, jak to řešit. On se chce sestěhovávat, já ne. Nedůvěra. Hádky. Snažím se sehnat brigádu v oboru.

KlaPi a její nový přítel, jeho kamarád, já a moje spolubydlící Verča jsme šli společně tancovat do Futura, byla to super akce. S Davidem jsme se rozhodli, že už se nebudeme vídat každý den a budeme společný čas trávit kvalitněji, ne se jen válet a flákat. Jdeme spolu na výstavu Geralda Scarfa, na procházku po Kampě. Začínám chodit na němčinu. Poprvé v životě jdu na pracovní pohovor. S Davidem se dost hádáme a usmiřujeme, protože máme každý jinou představu o budoucnosti, nakonec už to nevydržím a rozejdu se s ním. Jsem úplně zničená, celý víkend probrečím, ale zároveň vím, že to bude nejlepší. Předáváme si věci, definitivně se loučíme. Druhý den mi píše, pak volá, že se mu stýská, ale nepodlehnu. Jdeme s holkama na Halloween party na Hvězdu a kalíme tam s Verčou do šesti do rána.

Halloween na Hvězdě

Listopad

Umřel nám kocourek Ferda, zničehonic, embolie. Byla jsem tak zaskočená a smutná, že už jsem ani nebrečela. Byla jsem ten víkend v Praze, tak jsem akorát koukala na filmy, byla jsem ráda, že je tam Verča a nejsem sama. Nezvládám ráno vstávat, zameškávám ranní předměty ve škole. Nejím. Chodím pořád do hospody, obvolávám staré kamarády, se kterými jsem se nescházela kvůli Davidovi. Jdu na seminář o Erasmu, plánuju výjezd do Anglie v příštím roce. Honny v Praze! Třídní sraz, kde si nejvíc povídám s bývalým ředitelem gymplu, který už je v důchodu. Umřela nám prateta a babiččina sestra. Babička se na vyšetření dozvěděla, že má nádor. Začíná toho být nějak moc. Jdu pít s Milanem a táhneme to do pěti do rána. Po několika měsících se znovu začínám bavit s Honzou, který se mezitím oženil. Jdeme spolu na pivo a všechno je jako za starých časů, po dlouhé době je mi fajn. Přijela za mnou do Prahy maminka, vzala jsem ji do Starbucks na Hradčanech a vůbec nemáme pocit, že by měly být za měsíc Vánoce. Jdeme s Mady na druhý díl Hunger Games. Výlet do Vídně s rodičema. Referáty do školy. David mi píše, že mu chybím a chce mě zpátky, ale odmítám ho.

Jedna z posledních fotek Ferdy

Prosinec

Poslední měsíc jsem odstartovala trochu nachlazená. První sníh, ale hned roztál. Společně se začátkem adventu jsem začala nakupovat vánoční dárky. Šli jsme s klukama na koncert Brit Floyd a bylo to super, strašně se jsme se pak zbořili v hospodě, kde jsem kdysi trhla svůj pivní rekord. S Verčou jsme uskutečnily vánoční nakupování na Čerňáku spolu s KlaPi, ještě jsme si pak i pomazlily Klářina kocourka. Cestou domů mi telefonuje maminka, že nám večer přivezou z depozita nového kocoura, nad kterým se rozplývala na internetu.
Je nádherný, úžasný mazel, vymýšlíme jméno a nakonec mu říkáme Karim. Mám promoce, konečně držím diplom v ruce a je to skvělý pocit. Poprvé za semestr se koná komparatistický sraz, tak se socializuju. Honny v Ostravě, jdeme spolu krátce popít. Tatínek má oslavu padesátin, kde pronáším přípitek a pak dvanáct hodin všichni strašně pijem a jíme. Druhý den se probudím s bolestí v krku, do večera se z toho vyklube nějaká viróza, mám vysokou teplotu a brečím, protože mám mít druhý den referát, který ještě nemám hotový. Je mi zle, že skoro nemůžu vstát z postele, takže do Prahy jedu až další den, nejdu do školy a celý den pracuju zas na jiném referátu, který odprezentuju už v docela dobrém stavu. S Verčou strávíme celý den nad projektem do předmětu o e-knihách a hrozně u toho nadáváme. První zápočet! Jdu na vánoční kafe s Eliškou do Starbucks.

S KlaPi a Martinou jdeme na vánoční večeři do Café Palanda. Jedu domů a před Štědrým dnem stihnu ještě dortíky v Ollies s Verčou a Alčou. Vánoce jsou povedené, dostávám spoustu božích dárků, snažím se si svátky co nejvíc užít, protože poprvé za své VŠ studium nemusím nic psát, nemusím se učit. Hned den po Vánocích jdu s Kristýnou na party a zleju se, pak se snažím abstinovat až do Silvestra, ale s rodiči pijeme víno skoro každý večer.

Na Silvestra jsem s Kristýnou a pár dalšíma lidma v Ludgeřovicích, po půlnoci jedeme na Stodolní a strašně moc kalíme až do sedmi do rána, jedu domů a spím až do čtyř odpoledne, zato nemám kocovinu.

Dárečky pro rodinu

Byl to hodně náročný rok. Myslím, že jsem toho dost dokázala, ale taky jsem si užila spoustu stresu, obav a nervů. Po čtyřech letech studia mám bakalářský titul a dostala jsem se na komparatistiku, po čemž jsem poslední dva roky toužila. Přemohla jsem svůj strach ze samoty a udělala ten krok do propasti - vyvázla jsem z nefungujícího vztahu, jakkoliv to bylo bolestné a děsivé. Začala jsem plánovat Erasmus a shánět práci. Zhubla jsem asi dvě kila :D

A hlavně jsem konečně zase začala pořádně číst i knížky mimo školní četbu, k čemuž mi hodně dopomohl Kindle. Přečetla jsem spoustu úžasných knih - The Fault in Our Stars, Fangirl, Gone Girl, Me Before You, Žítkovské bohyně, The Casual Vacancy, Zvláštní smutek citrónového koláče, Zlodějka knih, Warm Bodies... všechny vám je můžu vřele doporučit a už se jen těším, jaké další skvělé knihy mi přinese nový rok :)

Ani letos si nedávám předsevzetí

Nikdy si nedávám předsevzetí.
Nikdy bych je totiž nesplnila a ještě by mě stresovaly nesplněné položky v seznamu.
Cvičit a upravovat jídelníček se snažím vždycky začátkem semestru, stejně tak si každý semestr slibuju, jak budu pilně studovat.

Ke konci roku raději bilancuju a plánuju do budoucna, vypisuju si události, které mě v příští roce čekají, abych se měla na co těšit - knihy, které si chci přečíst, filmy, které přijdou do kin, výstavy a koncerty, na které bych se ráda vydala. Do nového diáře si to všechno pečlivě poznamenávám (pokud byste chtěli tip na nějakou kulturu, od března bude v Praze výstava Tima Burtona!).

Před dvěma roky jsem se rozhodla dát svému diáři nový rozměr a vylepšit si začátek každého měsíce nějakým náhodně zvoleným citátem z této stránky. Musím říct, že mě před dvěma lety tyhle citátové vzkazy od mého minulého já během roku dost těšily a bavily, zejména když jsem každý měsíc uvažovala, jak si citát měsíce vztáhnout ke své aktuální situaci. Mnohdy se mi dost trefil do nálady i životního rozpoložení a bylo to pak, jako by ke mně promlouval nějaký věštecký hlas :)

Loni jsem chtěla něco jiného a na tumblr jsem narazila na tenhle nápad:

Přišlo mi to skvělé, nachystala jsem si sklenici a snažila se do ní čas od času házet lístečky popsané milými chvílemi, které mě potkaly, ale nevydrželo mi to moc dlouho. Jednak jsem udělala tu chybu, že jsem sklenici nechala u rodičů (a tudíž k ní neměla pořád přístup), jednak jsem prostě líná a raději jsem si hezké okamžiky poznamenala do diáře, který mívám vždycky po ruce.
Nicméně, když jsem před chvílí těch pár lístečků ze sklenice vytřepala a přečetla, pousmála jsem se a zavzpomínala. Kdo si myslíte, že by vás to bavilo, zkuste to! Určitě to musí být super, když máte na konci roku sklenici plnou a můžete si zpětně projít všechny krásné momenty uplynulého roku.

A kdybyste si přece jenom chtěli dát nějaká klasická předsevzetí, ale nemůžete přijít na žádná zajímavá, doporučuju tenhle generátor novoročních předsevzetí. Přinejmenším se můžete pobavit tím, co všechno si můžete do nového roku předsevzít :)

Taky vám připadá neskutečné, že už za pár hodin bude rok 2014? Mně osobně připadá prosinec 2014 jako jiná galaxie a ne rok vzdálená realita.

Užijte si silvestrovské oslavy a do nového roku přeju vám všem spoustu splněných přání a skvělých knih!

Neviditelné nestvůry

Chuck Palahniuk
Neviditelné nestvůry

Tato prvotina Chucka Palahniuka byla vydána až po jeho úspěchu s knihami Klub rváčů a Program pro přeživší. Já osobně jsem od něj ještě nic nečetla, takže to pro mě bylo první setkání s jeho literární tvorbou.

Příběh je o modelce, která při autonehodě v podstatě přijde o obličej, protože jí někdo brokovnicí ustřelil čelist. V nemocnici se dala dokupy, ale obličej jí vrátit už nemohli, protože její tvář sezobali ptáci.

Takže hlavní hrdinka chodí zahalená do šátků, nemůže mluvit a je naštvaná na celý svět.

S kamarádkou Brandy Alexandrovou, která je jedna velká chodící plastická operace a se svým bývalým přítelem Sethem cestují po zemi a vybírají lékarničky v koupelnách domů určených k prodeji, přičemž uzmuté léky pak sami konzumují a prodávají, čímž se docela slušně živí.

Tahle kniha od začátku vypadala jako pořádně zvrhlá záležitost, ale musím říct, že jsem četla i zvrácenější věci (zkuste někdy Betonovou zahradu od McEwana). Zezačátku jsem byla dost zmatená, ale když jsem si zvykla na dynamický styl vyprávění (jednotlivé dojmy a okamžiky ze současnosti střídají záběry z předchozího života hlavní hrdinky), začaly věci dávat smysl a konec už je docela srozumitelný a zároveň překvapivý.

Palahniuk se dotýká mnoha kontroverzních témat, jako jsou plastická chirurgie, sexuální úchylky nebo transsexualita. Někdo může být touto knihou šokován nebo zhnusen, já se dobře bavila, ale zároveň ve mně kniha nezanechala hlubší dojem, takže se chystám i na další jeho díla a doufám, že mě něco jiného od Palahniuka chytne víc, protože píše rozhodně zajímavě.

Co bych si přála k Vánocům

Seznam věcí, které bych si letos přála k Vánocům:

• Aby nasněžilo... nemusí to být hned, ani na Štědrý den, ale aby tuhle zimu ještě aspoň jednou přišel ten kouzelný okamžik, kdy kouknu z okna nebo otevřu dveře a na chviličku se mi zastaví dech při pohledu na padající sníh.
  
  
• Parfém Miss Dior, jelikož Dior, kterého jsem dostala za maturitu, mi došel a život bez něj si už nedokážu představit!
  
• Mobil Sony Xperia L v bílé variantě. Nutně potřebuju modernější mobil, který by zároveň nezruinoval Ježíškovu peněženku, takže volba padla právě na tohohle krasavce. 
  
• Knížku Love & Misadventure, protože spisovatelku Lang Leav sleduju na tumblr už dlouho a její básně a úvahy se mi moc líbí.
  
• Hromadu dalších knížek, protože těch není nikdy dost.
  
•  Abych dokázala být sama se sebou spokojená a neutápěla se ve zbytečném strachu z každodenního života.
  
• Abychom si ty Vánoce všichni pořádně užili ve zdraví, klidu a pohodě s těmi nejbližšími, které máme rádi! :) 
  

Hello December!

V Ostravě před pár hodinami konečně začalo sněžit. Ideální večer na zachumlání do teplého županu, popíjení horké čokolády a nakupování vánočních dárků na internetu za poslechu anglických koled a s vrnícím kocourkem na klíně.

Prosinec je můj nejoblíbenější měsíc. Zbožňuju Vánoce a každý rok natěšeně očekávám první sníh.
Advent je pro mě období rituálů - jak těch obecně známých, tak těch mých osobních.

Každý rok jezdíme s rodinkou do Vídně na svařák a trhy, každý rok za mnou v některý všední den do Prahy přijíždí maminka, abychom si daly perníkové latté ve Starbucks a celý den nakupovaly dárky.

Bez adventního kalendáře se nedokážu obejít. Stačí mi nějaký obyčejný, poslední dva roky ulítávám na adventních kalendářích Hello Kitty z Tesca za 20 korun.

Vymýšlení a nakupování dárků pro rodinu i kamarády mě baví, dokonce ani davy lidí v obchoďácích mi to nedokážou znechutit.
Letos se snažím pořádně si každý prosincový den užít, chodím nakupovat s kamarádkami, popíjím svařák na trzích, byla jsem s kamarády na koncertě Brit Floyd a večery, které trávím doma, si zpříjemňuju vánoční hudbou a filmy.

Taky sledujete každý rok před Vánoci Lásku nebeskou? V naší rodině už je to zažitá tradice. Ten film už známe tak nazpaměť, že jsem letos maminku donutila, abychom si ho v rámci její výuky angličtiny pustily v originále a s anglickými titulky.
Kromě Lásky nebeské se s máti taky každý rok díváme na Prázdniny (boží vánoční romantická komedie s Kate Winslet a Cameron Diaz) a Deník Bridget Jones (to snad všichni znáte, ne?). Se sestrou zas oprašujeme filmy našeho dětství - Sám doma, Grinch, případně co zrovna běží v televizi.

Letošní Vánoce budou ještě o něco speciálnější, protože od včerejška máme doma nového kocourka. Ještě nemá jméno, ale už teď víme, že to bude zlatíčko rodiny, protože většího mazla jsme snad ještě neměli.

Má nádherně chundelatý ocas a hustou srst, zbožňuje drbání na bříšku a od první noci se mnou spí v posteli. Obávám se, že moje třináctiletá kočička začne brzo žárlit. Bobíšek se pomalu seznamuje s velkým domem, další kočkou, psem a ještě chudák netuší, že v úterý mu dorazí další kamarádka - babiččina tříletá bišonice.
Letos bude asi u stromečku veselo :)

Jako by nestačilo, že prosinec je měsícem Vánoc, tento rok je pro nás prosinec hlavně měsícem tatínkových padesátých narozenin. Vše se plánuje už dva měsíce, každý víkend se u nás střídají návštěvy gratulantů a příští víkend vypukne obří rodinná oslava. A aby toho nebylo málo, v úterý, přímo v den tatínkových narozenin, budu mít promoce.

K tomu si připočtěte všechny ty práce a referáty do školy, načítání knížek ke zkouškám, chození po vánočních večírcích, předávání dárků s kamarádkami... rozhodně se nenudím, program mám pořádně nabitý. Jsem ráda, když mám takhle večer (ve dvě ráno) čas si sednout k blogům a jiným odpočinkovým aktivitám, nebo když zrovna cestu vlakem neprospím a stihnu si přečíst i něco málo z mimoškolní četby.

Pokud máte taky chuť si něco přečíst, nevíte co, ale rádi byste něco vánočního, mám pro vás tip.
Vánoce nebudou! od Johna Grishama je vtipná oddechová knížka o postarších manželích, kteří se rozhodli, že se vyhnou všemu tomu předvánočnímu shonu a stresu a prostě Vánoce zruší. Samozřejmě se vše zvrtne, pokazí, ale dobře to dopadne a vy se pobavíte a naladíte na vánoční vlnu.
Příjemná jednohubka mezi pečením cukroví a zdobením stromečku :)

Attachments

Rainbow Rowell
Attachments

Lincoln má 29 let, žije se svou matkou a pracuje v novinách jako správce internetového zabezpečení, což v praxi znamená, že po nocích vysedává v kanceláři u počítače a kontroluje, zda některý ze zaměstnanců nezneužívá svůj pracovní mail pro nevhodné účely.
Novinářky Jennifer a Beth vědí, že někdo kontroluje pracovní maily, ale to jim nebrání v dlouhých mailových konverzacích o osobních problémech, v nichž se kromě spousty vtípků objevují i závadná slova, kvůli kterým se maily obou kamarádek dostanou do schránky Lincolna. Správně by jim měl poslat napomenutí, on ale místo toho začne jejich zábavné maily pročítat a nedokáže přestat, až si jednoho dne uvědomí, že ačkoliv zná Beth pouze skrze její písemný projev, začíná k ní pociťovat velmi reálnou náklonnost...

Můj první dojem byl, že Lincoln je prvotřídní creepy guy. V podstatě klasický nerd. Až na to, že údajně vypadá jako James Dean (ale přesto už devět let neměl přítelkyni, nemá skoro žádné přátele a sobotní večery tráví hraním Dungeon & Dragons. Kde se stala chyba?).

Po nocích se hrabe v mailech Jennifer a Beth, sleduje jejich zprávy jako nějaký seriál a občas se taky prochází prázdnou kanceláří kolem pracovního stolu Beth, protože chce vidět, kde přes den sedí dívka, která ho tak okouzlila... ji samotnou ale naživo vidět nechce. Zamiloval se do ní, ale nedělá nic pro to, aby s ní mohl navázat nějaký vztah, protože ona má přítele (který ji však nechce požádat o ruku a jsou s ním samé problémy) a protože... no, musel by jí přiznat, že se chová jako nějaký stalkerský úchyl a čte její maily.
Lincoln je zezačátku dost nesnesitelná postava (pokud si zrovna nelibujete v ufňukaných a nerozhodných mužích), ale časem se postaví na vlastní nohy a začne být trochu sympatičtější.

Oproti tomu Beth a Jennifer jsou skvělé, jejich mailové rozhovory byly nejlepšími částmi příběhu. Zábavné slovní přestřelky plné vtípků a popkulturních narážek jsou světlým bodem nejen v Lincolnově patetickém životě, ale také v celé knížce.

Attachments je prvotina této autorky a podle mě také její nejslabší dílo, přesto se nedá označit za vyloženě špatnou knihu, jako oddychové čtení fajn. Je to odrazový můstek pro boží young adult knížky Eleanor & Park a Fangirl a už tady je znát, jak skvělá je Rainbow Rowell v dialozích, které plynou přirozeně a jsou chytré a vtipně vypointované. Záplatka je nápaditá, ale dalo se z ní vytěžit víc a k hlavnímu hrdinovi už jsem se vyjadřovala.
Být autorkou, vykašlu se na adult fiction a píšu jen young adult. Její styl tomuhle žánru sedí mnohem víc, nějak jsem těm postavám prostě nedokázala uvěřit, že jsou dospělé a tím víc mě pak štvalo jejich dětinské chování.

Zvláštní smutek citronového koláče

Aimee Benderová
Zvláštní smutek citronového koláče

“Many kids, it seemed, would find out that their parents were flawed, messed-up people later in life, and I didn't appreciate getting to know it all so strong and early.”

Rose Edelsteinová je devítiletá přemýšlivá holčička a jednoho dne při ochutnávání matčina citronového koláče v sobě objeví zvláštní schopnost - dokáže "ochutnat" citové rozpoložení ostatních skrze jídlo, které připravili.

Citronový koláč její matky chutná jako zoufalství a Rose je zděšená. Nejprve odmítá jíst, protože nechce v každém soustu cítit to, co cítí členové její rodiny - beznaděj, neuspokojené touhy, strach, vytržení z reality. Dozvídá se toho až příliš o niterním životě lidí kolem ní a neví, co si s nově nabytým darem počít.

Nejspíš se s ním musí prostě naučit žít.

Od začátku se mi líbilo, jakým stylem je kniha napsaná. Ačkoliv se první část knihy odehrává z pohledu devítileté dívenky, její myšlení je překvapivě (a přesto uvěřitelně) vyspělé a racionální a není těžké se s její nečekanou a těžkou situací ztotožnit. Autorka si pohrává se slovy, že téměř sami cítíte na jazyku hořkou pachuť bezmoci. Vztahy mezi lidmi a jejich povahy bravurně vykresluje skrze běžné situace každodenního života, jako je sledování televize s otcem nebo rodinná večeře. Rodina na první pohled fungující skrývá pod naleštěným povrchem mnoho tajemství, každý člen je uvnitř nějak rozbitý, i když o tom třeba ani sám neví.

Rose ochutnává jídlo a ví. Raději by nevěděla, protože nemá ponětí, jak s nejosobnějšími informacemi o blízkých lidech naložit.

Zhruba druhá polovina knihy, kdy už je Rose dospívající a dospělá, mi přišla maličko slabší, ale celý ten zdánlivě obyčejný svět ozvláštněný neobvyklými magickými schopnostmi postav mě zaujal, trochu rozesmutnil a donutil k uvažování.

Co kdybych mohla ochutnat emoce lidí kolem sebe, své rodiny? Co bych se o nich dozvěděla?

Některé věci je prostě lepší o druhých nevědět.

Fangirl

Rainbow Rowell
Fangirl

“Sometimes writing is running downhill, your fingers jerking behind you on the keyboard the way your legs do when they can’t quite keep up with gravity.”

Pokud milujete psaní, čtení a víte (nebo alespoň tušíte), jaké to je, když se vám z představy neznámých situací a setkávání se s novými lidmi úzkostí zvedá žaludek, v téhle knize se najdete.

Přesně taková je totiž hlavní hrdinka Cath, která právě nastoupila na univerzitu a ačkoliv si myslela, že bude bydlet a žít společně se svou dvojčecí sestrou Wren, opak je pravdou a musí se prvním rokem vysoké a všemi nástrahami nového života protloukat sama, protože Wren chce být nezávislá a se sestrou se "rozejde". K tomu je Cath neustále sužována obavami o psychicky nestálého tatínka, který zůstal po odchodu dcer na univerzitu doma sám a nezvládá to úplně nejlépe.

Cath se zuby nehty drží svého světa plného čtení, psaní fanfiction o své oblíbené fiktivní postavě Simonovi Snowovi, svých návyků a introvertního způsobu života, ten jí ale začnou narušovat noví lidé, s nimiž přichází do styku - drsná spolubydlící Reagan, její veselý kamarád Levi, sympatický spolužák Nick, který s Cath chodí na hodiny tvůrčího psaní... 

“I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
"Me, too. I'm sorry you ruined it by being so pathetic.”

Tahle knížka mi stylem vyprávění a všudypřítomným ironickým humorem připomínala nejen mého oblíbeného Johna Greena, ale také Meg Cabot, kterou jsem byla posedlá ve svých teen letech. Stejně jako knížky Johna Greena, ani tohle ale není procházka růžovou zahradou. Hlavní hrdinka se občas musí vypořádat s docela dramatickými událostmi a nepříjemnými situacemi, díky čemuž se Cath před našima očima mění a dospívá.

V podstatě celou dobu, co jsem to četla, jsem se usmívala a občas jsem se smála i nahlas. Ohromně příjemná a dobře napsaná knížka o přechodu z pohodlného středoškolského života u rodičů do světa téměř dospělých vysokoškoláků a o jedné úzkostlivé a nejisté náruživé spisovatelce, která má problémy se novému režimu přizpůsobit.

“Just … isn’t giving up allowed sometimes? Isn’t it okay to say, ‘This really hurts, so I’m going to stop trying’?”
“It sets a dangerous precedent.”
“For avoiding pain?”
“For avoiding life.”

Trochu jsem se bála, jak to celé dopadne, ale nebyla jsem zklamaná. Zavírala jsem knížku (obrazně řečeno, protože jsem ji četla na čtečce) s pocitem, že všechno je tak, jak to má být.

6. 11. 2013

Podzim 2013 je pro mě jedno velké zemětřesení.

V září jsem konečně odstátnicovala a říjnem začalo studium mé vysněné literární komparatistiky.

Pustila jsem se do shánění práce. Rozhodla jsem se, že chci jet příští rok na Erasmus do Anglie.

Rozešla jsem se s přítelem. Umřel nám kocourek.

Až jednou budu psát paměti, tenhle podzim vydá na hodně dlouhou kapitolu plnou strachu, smutku a stresu.
Občas mnou ale projede jiskra vzrušení a nadšení ze všeho toho, co mě čeká, ze všeho nového, co přijde.

To je to jediné, co mě teď drží nad vodou. Víra, že už brzy bude líp a vědomí, že jsem se rozhodla dobře.

Eleanor & Park

Rainbow Rowell
Eleanor & Park

Proč jsou i v dnešní době lidé přitahováni prostou lovestory dvou sotva odrostlých dětí, Romea a Julie?

Protože si všichni rádi připomínáme, jaké to bylo, když jsme byli mladí a poprvé zamilovaní, říká Eleanor hned zkraje a vystihuje tím také důvod, proč číst tuhle knihu. Protože je neskutečně krásné a trochu bolestné ponořit se zpátky do dob, kdy jsme objevovali svět prvních nesmělých doteků a neohrabaných polibků a mysleli si, že tohle je napořád, že tahle láska je tak silná, že nemůže skončit.

“It was the nicest thing she could imagine. It made her want to have his babies and give him both of her kidneys.”

Příběh dvou šestnáctiletých outsiderů Eleanor a Parka odehrávající se v Americe v 80. letech je vlastně jednoduchý. Zprvu nechápou, co se to děje a najednou nejsou schopni trávit čas jeden bez druhého.

Všechno je nové, všechno vyvolává rozpaky, motýlky v břiše a nervózní pocity. Přijdou první vyznání lásky i první rozmíšky.

Musí se potýkat s nepříznivými okolnostmi i vlastními pochybami.

Mohou všechno překonat? Může mladá láska vydržet?

Pasáže z pohledu obou hlavních protagonistů působí tak reálně a silně, že budete svou první lásku prožívat znova spolu s Eleanor a Parkem. Budete se usmívat i plakat a možná vás dokonce polechtají v břiše motýlci, o kterých jste si mysleli, že už jsou dávno pryč.

“Nothing before you counts," he said. "And I can't even imagine an after."