K moři

Petra Soukupová
K moři

Od prvotiny české autorky jsem toho pro jistotu moc nečekala a nakonec se mi dostalo příjemného překvapení, už dlouho jsem nebyla do četby tak ponořená. Rejpání se ve vztazích, obzvlášť těch nefungujících, mě v knížkách baví a tohle je přímo žůžo labůžo pro lidi, kteří jako já milují odkrývání vnitřních postojů a motivů postav a hnípání se v dávných činech, které ovlivňují další vývoj osobnosti i života.
Je to čtivé a dynamické a lidské. Při čtení jsem získala dojem, že život je vlastně jen úsek času mezi narozením a smrtí, kdy se nám děje spousta nehezkých věcí, z nichž většinu z nich si zaviníme sami tím, že se chováme hloupě, neumíme komunikovat a stavíme kolem sebe bariéry, což zní docela depresivně, ale kupodivu to ve mně žádné pocity beznaděje nevyvolalo, spíš mě to přimělo k ohlédnutí se za vlastním každodenním jednáním.
Když tak sledujeme, jak přízemně se postavy v téhle novele pachtí životem za svými nepodstatnými každodenními cíli, donutí nás to přemýšlet nad tím, jestli náhodou sami neděláme to samé. Jestli z pohledu jakéhosi vyššího pozorovatele taky nevypadáme jako drobné postavičky, které přikládají až moc velký význam zbytečným věcem, chybují, neumí se ze svých chyb ponaučit a proplouvají bytím s pocitem vlastní jedinečnosti a důležitosti, aniž by si uvědomili, že jsou jen malým sklíčkem v mozaice.

K Majáku

Virginia Woolfová
K Majáku

Virginia Woolfová mě fascinuje. Už při četbě Paní Dallowayové mě zaujala tím, jak umí uchopit zdánlivě banální okamžik v lidském životě a přisoudit mu zcela nový rozměr, podstatu a váhu... Vytahuje na světlo utajené podvědomí svých postav, pocity, útržky myšlenek, záblesky vzpomínek, odrazy smyslových vjemů a okolního dění, něco, co člověk hluboko uvnitř cítí, ale neumí to pojmenovat nebo zachytit.
To, jak se nás věci dotýkají, jak vnímáme lidi kolem sebe, jak sami sebe vidíme.

"Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně. Trpká a černá, někde napůl cesty v temnotě, v paprsku letícím ze slunečního světla do hlubin, se možná utvořila slza; slza spadla; vody se zavlnily sem a tam, přijaly ji a uklidnily se. Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně."

Jeden den

David Nicholls
Jeden den

Netradičně jsem jako první viděla film, který se mi moc líbil... a na základě toho jsem se rozhodla, že nebudu čekat, až se mi podaří knížku někdy za tisíc let ulovit v knihovně a rovnou jsem si ji koupila.
Nelituju, protože jsem dostala přesně to, co jsem očekávala - hořkosladký příběh, který jsem znala už z filmu, napsaný tak, jak jsem si to představovala. K filmu můžu podotknout, že je to rozhodně dobrá adaptace a oba herci v hlavních rolích dokonale vystihli to, co je v knize charakterizovalo.
To, že jsem jako první viděla film, možná ublížilo mému dojmu z knížky, protože už jsem věděla, jak to dopadne. Věděla jsem, jak se bude příběh vyvíjet, co bude následovat a jak to celé skončí, protože film knihu věrně zobrazuje a některé části vyloženě kopíruje. Kdybych vydržela na film nekoukat, určitě by se mi kniha líbila víc, nicméně i takto jsem si četbu užila, protože autorův styl se mi velmi zamlouval, ničím mě nerušil a příjemně plynul při vykreslování jednotlivých okamžiků a duševních pochodů dvou lidí v průběhu dvaceti let... ale závěr mě nezasáhl tolik, jako když jsem ho viděla ve filmu.
Nějak nevím, čím bych vystihla kouzlo tohohle románu, díky kterému se zařadil mezi bestsellery poslední doby, ale rozhodně ho můžu doporučit. A pokud se vám nechce přelouskávat 450 stránek, podívejte se na film - řekla bych, že náladu knížky velmi přesně vystihuje.

Není přání jako přání

Není přání jako přání
Alexandra Potter

Jelikož musím kvůli škole číst hromadu nudných bichlí a vysoce ceněných uměleckých děl, čas od času si potřebuju odpočinout u něčeho oddychového, lehce stravitelného a nenáročného. Taková kniha nemusí být nutně podřadná, třeba Deník Bridget Jonesové patří mezi mé oblíbené oddychovky a ačkoliv se na ni spousta lidí dívá jako na brak, podle mě je to v jistém směru geniální dílo. Chci, aby mě taková knížka pobavila, zaujala, abych ji měla přečtenou rychle, protože není čas ztrácet čas, ale abych po jejím přečtení litovala, že už je konec.

Na zadní straně obálky knihy Není přání jako přání se o autorce píše, že "při četbě její knihy budete váhat, zda vám její tvorba připomíná spíše Betty MacDonaldovou v moderním hávu nebo eskapády Bridget Jonesové", což mě pochopitelně nalákalo, protože Betty MacDonaldovou zbožňuju a o svém vztahu k BJ jsem se zmiňovala už výše.
Můžu vám rovnou říct, že je to strašná lež. Alexandra Potter nesahá Betty MacDonaldové ani po kotníky a z Bridget Jonesové akorát tak opsala námět "svobodná Londýňanka, která kouří jako fabrika, se zoufale snaží budovat si kariéru, najít si normálního přítele a příliš se neztrapnit".
Jenže zatímco Bridget mi přirostla k srdci svou bezprostředností, Heather z této knihy mi připadala příliš vykonstruovaná, jako by se autorka křečovitě snažila napodobit Bridgetin styl uvažování a nedala do toho žádnou vlastní šťávu.
Vtipné eskapády mi nepřišly moc vtipné a co se týče samotného příběhu, konec je strašlivě předvídatelný a přeslazeně dokonalý, skoro bych čekala, že to napsal nějaký režisér z Hollywoodu. Na to, jak je Heather stará, se občas chová otravně dětinsky a hloupě, věci, které čtenáři došly už před osmi kapitolami si ona uvědomí až ke konci a ještě ke všemu se v průběhu textu objevují velmi objevná moudra typu "dávej si pozor na to, co si přeješ", jak už napovídá název.
Je to, jako by někdo autorce zadal domácí úkol: "Napiš nám příběh ve stylu Bridget Jonesové, kde se hlavní hrdinka poučí o tom, jak je nebezpečné přát si některé věci a jak někdy to nejlepší máme přímo pod nosem a nevíme o tom a samozřejmě ať to celé dobře dopadne, protože jinak by nám to pak nikdo nechtěl zfilmovat."
Autorka úkol splnila a darovala světu jednoduchoučkou pohádku pro třicetileté svobodné ženy s poučením a dobrým koncem, která se sice dá číst, ale není příliš zábavná a rozhodně ničím přínosná. A to vážně nemám vysoké nároky na tenhle typ četby.
A ještě teď mě uráží, že to někdo srovnává s Betty MacDonaldovou.

The Perks od Being a Wallflower

Stephen Chbosky
The Perks of Being a Wallflower

Proč jsem si to nepřečetla dřív? Být mi šestnáct a mít v ruce tuhle knihu, možná bych byla trochu jiná. Možná bych si ušetřila některá poznání, ke kterým jsem docházela oklikou. Ale možná bych taky vůbec nic nepochopila, protože bych tomu v šestnácti ještě nerozuměla.

I would die for you. But I won't live for you.

Looking for Alaska

John Green
Looking for Alaska

"I wanted so badly to lie down next to her on the couch, to wrap my arms around her and sleep. Not fuck, like in those movies. Not even have sex. Just sleep together in the most innocent sense of the phrase. But I lacked the courage and she had a boyfriend and I was gawky and she was gorgeous and I was hopelessly boring and she was endlessly fascinating. So I walked back to my room and collapsed on the bottom bunk, thinking that if people were rain, I was drizzle and she was hurricane."

Když jsem na tumblr narazila na výše uvedenou pasáž, hned jsem věděla, že tuhle knížku si musím sehnat. Přečetla jsem ji během týdne na horách a byla jsem nadšená. Být mi ještě tak o čtyři roky míň, možná by to byla má nejoblíbenější knížka. Obsahuje spoustu drobných mouder a hlášek, které si člověk zatouží podtrhnout nebo zvýraznit, protože ačkoliv jsou ve své podstatě naprosto jednoduché a stokrát omleté, je v nich obrovská pravda a jsou napsané tak krásně a prostě, že se s nimi dokážete naprosto ztotožnit. Nejde vlastně o nijak brilantní dílo, zápletka není až tak neotřelá nebo důvtipně vystavěná, ale stejně mě ten příběh rozesmál, dojal a donutil k zamyšlení, což je vlastně všechno, co od knížky požaduju. A kdybych uměla psát tak, jako to umí John Green, byla bych naprosto spokojená.

Pod skleněným zvonem

Sylvia Plath
Pod skleněným zvonem

"I can never read all the books I want; I can never be all the people I want and live all the lives I want. I can never train myself in all the skills I want. And why do I want? I want to live and feel all the shades, tones, and variations of mental and physical experience possible in life. And I am horribly limited."

K téhle autorce mě přivedl fakt, že sdílíme stejné křestní jméno. Kdysi jsem totiž chtěla zjistit, jestli existuje nějaká slavná spisovatelka Sylvie a narazila jsem na tuhle americkou básnířku. Pak jsem postupně nacházela různě po internetu její citáty a úryvky z knížky The Bell Jar (anglický název je mnohem víc cool než český překlad) a před pár týdny jsem se odhodlala si tuto knihu v knihovně půjčit.
Přečetla jsem ji jedním dechem. Naprosto jsem chápala Sylviinu touhu psát a obsáhnout tak celý svět, poznat všechno, prožít všechno, i z toho pramenící pocity zmaru a beznaděje.
Dokážu se ztotožnit s řadou jejích myšlenek a snad i umím pochopit, proč se nakonec zabila.
Každopádně se chystám i na její další tvorbu, protože při četbě téhle knížky jsem si připadala, jako bych si povídala s kamarádkou, která mi absolutně rozumí, která se mnou prožívá všechny moje duševní eskapády. Už se těším, až se Sylvií zase hodím řeč.

Láska a válka, Nebe a peklo

John Jakes
Láska a Válka; Nebe a peklo

Tyhle dva díly jsem četla hned po sobě, takže dojem z druhé části byl přemazán silnějším dojmem ze závěru. Láska a válka zobrazuje děj odehrávající se během občanské války, která zasáhne všechny postavy. Někteří muži se účastní přímo lítých bojů, jiní zase sedí na důležitých postech ve vládě a do války zasahují ze zákulisí. Pravdou je, že jinak si o druhém díle nic nepamatuju, děj mi tak nějak splývá.
Nebe a peklo je spíše peklem než nebem. Celý poslední díl jsem protrpěla, jelikož velmi špatně snáším úmrtí postav, kterých bylo opravdu hojně. Nechci tím říct, že by to snad nebyl dobrý díl. Jen příliš brutální a drastický na můj vkus. Válka skončila a začalo období rekonstrukce Jihu, boje se přesunuly na západ k indiánským vesnicím, které bylo dle tehdejších zvyků potřeba nacpat do rezervací.
Jako po celou dobu, vypravěč je opět objektivní. Jak nestranil Jihu ani Severu, tentokrát zase nic nehodnotí, jen předkládá události, ze kterých si sami vyvodíme vlastní názor. Z jednání postav je ale jasné, že autor odsuzuje slepou touhu po pomstě. Jedna z postav, velmi bolestně zasažená válkou a smrtí blízkých osob, dochází ke správnému úsudku až ke konci knihy. Teprve pak si uvědomuje, jak nesmyslné je zasvětit život jen zášti a nenávisti.
Celá sága je skvěle napsaná, nelituju času, který jsem strávila čtením, ale je to přece jen velké sousto, co se týče počtu stran, takže bude asi chvíli trvat, než se odhodlám to všechno přečíst znova. Doufám ale, že se jednou k celé trilogii vrátím.

Sever a Jih

John Jakes
Sever a Jih

Na tohle jsem narazila náhodou. Hledala jsem na youtube videa k seriálu Sever a Jih od Gaskellové (tenhle S&J nemá s občanskou válkou nic společného) a vyskočil mi opening k jinému seriálu. Jen jsem se podivila, kolik těch Severů a Jihů vůbec je (neznají autoři originálnější názvy?) a zase jsem se vrátila ke svému původnímu záměru.
O pár měsíců později jsem v naší sklepní knihovně (máme doma tolik knížek, že ty méně čtené dáváme do sklepa) objevila něco, co vypadalo jako něco ve stylu Rosamunde Pilcher. Aspoň podle obalu.
Přečetla jsem si anotaci a v hlavě mi svitlo, hej, to je ta věc, kterou jsi zahlédla na YT!
Všech sedm paperbackových knížek s barevnými přebaly jsem vylovila z poličky, odfoukla z nich prach, položila je ke svému nočnímu stolku a pustila se do čtení.
Je to vlastně trilogie (Sever a Jih, Láska a válka, Nebe a peklo), rozdělená do sedmi knížek, pojednávající o osudech dvou rodin během občanské války. Zatím jsem přečetla jen první díl (zatracené zkouškové), ale můžu říct, že mě to dost zaujalo. Ostatně, v Americe se prý jedná o "nejpopulárnější knihu postihující tuto tématiku", což mi přijde trochu přehnané, vzhledem k oblibě Jihu proti Severu (aneb jak snadno a debilně přeložit Gone with the Wind). Každopádně není radno knihu odsoudit kvůli děsivé obálce z 90. let nebo její délce (všechny díly dohromady mají kolem 2500 stránek).

Jde o příběh dvou mladíků a jejich rodin. Orry Main je z Jihu a jeho rodina vlastní otroky. George Hazard je Seveřan a jeho rodina podniká v železárenství. Zdánlivě spolu nemají nic společného, ale oba jdou studovat na vojenskou akademii West Point a cestou tam se spřátelí, když si během náhle vzniklé roztržky vzájemně kryjí záda.
Začátek se odehrává v roce 1842, kdy nevraživost mezi dvěma částmi Ameriky byla ještě v plenkách. Přesto už tehdy bylo znát napětí, které na konci tohoto dílu vyústí až v konflikt, jenž se táhne déle, než si kdokoliv myslel.
Nehodlám popisovat děj, protože je téměř tak složitý a zapeklitý, jako děj Vojny a míru. Také postav a jmen je zde hodně, občas jsem měla problém si zapamatovat, kdo je vlastně z jaké části Ameriky a s kým je jak spřízněný. Troufala bych si tvrdit, že celá sága je s Vojnou a mírem srovnatelná nejen délkou, ale také kvalitou. Jakes nám stejně jako Tolstoj předkládá mnoho z historie, osvětluje některé skutečnosti z politického života i života běžných lidí v tomto období, takže člověk lépe chápe motivaci jednání některých postav. Narozdíl od Tolstého ale bylo toto dílo napsáno v 80. letech 20. století a "západním" stylem. Pro běžného čtenáře je tahle sága mnohem stravitelnější a asi také zábavnější čtení, než Vojna a mír, což by mohlo vést k domnění, že jde o literaturu méně kvalitní. Rozhodně to tak není.
Sever a Jih má stejně bouřlivé historické zasazení a skvělou charakteristiku postav, které jsou čtenáři představovány skrze své činy a myšlenky, ne bezduché popisování.
Zaujalo mě, že většina záporných postav si byla v něčem velmi podobná. Ashton, Virgílie, Eklanah Bent, Justin la Motte i další "záškodníci" se chovali jako naprostí psychopati posedlí mocí a slávou, každý svým způsobem. Zatímco Bent cítil uspokojení při představě sebe samotného na bitevním poli pokrytém mrtvými těly Jižanů, Ashton toužila ovládat mocné muže a využívat je ke svému prospěchu. Všichni bažili po pomstě a byli naplněni negativními emocemi až po okraj, což logicky vedlo ke konfliktům. Svou temnou stránku pečlivě schovávali a nechávali ji vyplout na povrch jen v soukromí nebo před lidmi podobného ražení, případně před lidmi, kteří byli příliš slabí a nechávali se těmito zvrácenými jedinci ovládat.
Právě tyto záporné postavy toužily po válce, zatímco ti slušní (nechci říkat kladní, protože snad nikdo není úplně čistý a nevinný) hledali řešení.
Důležitý je zde samozřejmě rozpor mezi Severem a Jihem, není ale jediným a hlavním motivem, spíše dokresluje atmosféru a slouží jako působiště pro jednání postav. Jde o to, jak se s touto situací vyrovnají Orry a George, neboť i v mladší generaci pokračuje kontakt mezi jejich rodinami, který je na konci dílu zpečetěn sňatkem Brett a Billyho, z nichž každý leží na druhé straně barikády. Nejen společnost na ně tlačí kvůli rozdílným názorům, ale i oni sami musí překonat to, co jim bylo odmalička vštěpováno jako jediný správný model.
Není nouze o akci, jelikož se mnoho scén odehrává v armádě, kde muži z obou rodin postupně slouží. Neustále se něco děje, přesto jsem neměla pocit, že čtu přepsanou telenovelu. Možná kvůli stylu, který dokáže přesně vystihnout dějové pochody a vyhnout se u toho klišovitým výrazům a kýčovitým scénám. Možná díky tomu, jak se autor dokáže vcítit do všech postav a přesto každé vtisknout jedinečnou osobnost.
Čtu dál a uvidíme, co budu psát po dalších třech knížkách, které dohromady tvoří druhý díl s názvem Láska a válka.

Vojna a mír

Lev Nikolajevič Tolstoj
Vojna a mír

Tak jsem zdolala všechny čtyři části epického díla známého ruského klasika Lva Nikolajeviče Tolstého. Dala jsem si na to měsíc, stihla jsem to za dva týdny, což je fajn, protože ty další dva týdny jsem potřebovala na vstřebání všech těch zvratů a zápletek.
Všichni mi tvrdili, že Vojna a mír se nedá číst, že je to strašně dlouhé, nekonečně nudné a o ničem.
Není to pravda.
Mě osobně to bavilo víc než Anna Karenina, možná proto, že u Kareniny jsem jako první viděla film a chybně jsem očekávala, že kniha bude stejně dějová a romantická. Jenže to jsem ještě nevěděla, jak si ruští autoři libují ve zdlouhavých popisech politické, hospodářské i společenské situace, jak se vyžívají v konkrétních podrobnostech, co se týče historického kontextu a že Tolstoj je v těchto odbočkách od samotné dějové linie odborníkem.
K Vojně a míru jsem přistupovala připravená na vše, takže první dva díly mě překvapily tím, že se skutečně skoro pořád něco dělo a přečetla jsem je za ani ne týden. Další dva díly mi daly zabrat víc. Tolstoj očividně považoval za nutné popsat čtenáři svůj historický pohled na napoleonské války a upozorňuje na každou taktickou chybu i okolnost, která přispěla k prohře Francie. Tyhle části mě tolik nebavily, protože nejsem zrovna příznivce vstupování autora do díla osobními názory a dojmy. Mám raději ucelené příběhy, nepřerušované autorovým komentářem. Na druhou stranu, pokud někoho skutečně zajímá historický kontext, tyto poznámky mu pomohou vyznat se ve složitých válečných postupech a důvodech, proč a jak se stalo, co se stalo.
Samotný děj mě neustále překvapoval. Musela jsem nepřetržitě přehodnocovat své odhady v možném pokračování i konci. Úmrtí jednotlivých postav mě většinou zaskočila a v jednom případě i zasáhla, protože ve čtvrtém díle mi Tolstoj sebral postavu, kterou jsem měla skutečně ráda a která mě zaujala. Většina ostatních charakterů mi byla zezačátku protivná, ale musím uznat, že jejich chování i myšlenkové pochody byly velmi realistické a občas jsem se s nimi ztotožňovala, až jsem si uvědomila, že k nim přistupuju jako k lidem ze svého okolí, jejichž chování mě někdy štve, ale stejně se s nimi stále stýkám, protože mi tak nějak přirostli k srdci.
Bylo rozhodně zajímavé sledovat, jak rozliční hrdinové stárli, měnili se, získávali nové zkušenosti a pod jejich vlivem si osvojovali nové myšlení. Tolstoj mistrně líčí každý záchvěv citu, který se v nich probudí, každou jednotlivou myšlenku, která přispěje k činům, jež utvářejí zápletky příběhu.
V postavách a jejich jednání jsem se skvěle orientovala právě díky autorově schopnosti vyznat se v lidské mysli a proniknout do hlubin duše člověka. Nikdo nebyl vyloženě černý nebo bílý, každá postava vynikala složitým vnitřním světem a byla tím uvěřitelná a téměř skutečná.
Myslím, že musí být velmi těžké vytvořit filmovou adaptaci Vojny a míru pro její rozsáhlost a historické reálie, ale co se týče postav, jejich duševní rozbor je jako stvořený pro herce, protože není nic snazšího, než si osvojit tak důkladně popsaný charakter.
Vojna a mír mi určitě ještě dlouho zůstane v hlavě. Nepatří mezi mé nejoblíbenější knihy, které bych četla každý rok znovu (ruská literatura pro mě bude asi navždy tak trochu mentálně vzdálená), ale až si jednou budu zařizovat svoji vlastní domácí knihovnu, tohle dílo tam bude mít své místo už jen proto, abych někdy mohla zalistovat a setkat se zase s Andrejem, Natašou nebo Pierrem. Po těch 1466 stránkách mám pocit, jako by patřili mezi mé staré známé.